Curriculum vitae a další ostatnosti

6. února 2011 v 19:47 | Annie |  Annie
            Pokus jak devatenáct let a další důležitosti vměstnat do něčeho, čemu se říká životopis. Pokus, jak poznat sám sebe. Pokus, jak dát světu vědět, kdo vlastně jsem, jaká jsem, čím žiji či čím nežiji. Dost o úvodu. Pustíme se do mě!



            Na světě jsem se ocitla 24. října 1991, okolo tři čtvrtě na osm ráno. A rodiče mě pojmenovali Annou, podle maminky z filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku. Když si mě maminka odnášela z porodnice, jak mi několikrát vyprávěla, nad porodnicí poletovalo hejno černých vran, což zřejmě nasvědčovalo tomu, že jsem opravdu holčička. Nebo možná mi předurčovaly černou budoucnost. Kdo ví?

            Dětství jsem trávila vcelku spokojeně, v létě většinou na pískovišti, v zimě na
sněhu(-ovišti) a pořád to šlo takhle dokola, dokud jsem nenastoupila do základní školy. Začala jsem se učit číst, psát a počítat. Číst mě bavilo a já v obchodě předčítala nápisy mýdel a pracích prášků, s psaním to bylo o něco horší, protože levá ruka byla opravdu levá a mé početní schopnosti nasvědčovaly tomu, že ze mě žádný matematický génius OPRAVDU nebude. Nuže, první stupeň utekl a já nastoupila na druhý. Při výběru střední školy jsem sama sebe nenašla, protože jsem ani nevěděla, že bych se měla najít. Co chci v životě dělat? To byla otázka, na kterou jsem nenacházela odpověď.

            Žádný talent jsem tedy nebyla. A dosud nejsem, čímž netěším moje rodiče, protože jsme rodina, která se sportem živí a která ho provozuje v létě i v zimě. Gymnastiku v druhé třídě jsem ukončila po několika hodinách. Následovala flétna ve školní družině a pěvecký sbor. Dodnes nechápu, že mě odtamtud nevyhnali a nezabarikádovali dveře. Hudebně políbená rozhodně nejsem. Později jsem se nadchla pro výtvarnou výchovu a možná bych v ní i pokračovala, kdybych v hodinách měla větší volnost. Navíc mamku nebavilo neustálé praní mého zapatlaného oblečení. Poslední, co jsem ještě zvládala byl aerobic, u kterého jsem vydržela dva roky. Ještě předloni jsem měla od cvičení fyzicky vypracovanou postavu. Kam odešla po zimě, kdy jsem se cpala čokoládou, abych se ubránila tmavým večerům?
                                                           
A tak jsem se najednou ocitla na obchodní akademii. Což nebyl zrovna vhodný výběr pro mou osobu. Ale zbývajících pět měsíců v tomto ústavu nějak přežiji a pak se vydám dál a dál do života.

Po shrnutí mého krátkého, lehce nezajímavého, života bych se ráda vrhla do dalšího všeho, co dělá mě takovou, jaká jsem.

Já jakožto osoba vypadám vcelku osobitě. Měřím sotva 155 centimetrů (což má značné výhody i nevýhody). Postava je tak normálně normální (čili hubená). Nad obličejem mám vlasy, které jsou vcelku pozoruhodné. Mají neidentifikovatelnou barvu ve změti blonďaté, hnědé i zrzavé (ovšem jen přírodně) a jsou velmi husté a velmi vlnité až nezkrotitelné (přes všechna má trápení s nimi, jsou moje a já je miluji). Oči jsou dvě (v devatenácti letech objeveny jako ZELENÉ, což byl šok pro mě i pro ně), uši též dvě (zásadně zdobeny podivuhodnými náušnicemi, kterých mám spousty), nos i ústa jsou po jednom kuse v mém obličeji.
Povahou jsem mírumilovná osoba, co ráda šíří lásku. Jsem usměvavá (snad ne směšná), upřímná (přespříliš občas), laskavá, milá, přátelská (ha! to je tak, když to člověk říká sám o sobě), skromná, pečlivá, důvěřivá (opijete mě i rohlíkem), tvořivá, starostlivá, nesebevědomá, (někdy) pesimistická, líná, tvrdohlavá, sobecká (malinko).
Ráda se směji. Nahlas. Ráda jsem středem pozornosti. Pouze před mými nejbližšími. Ráda neudržuji tajemství. Nerada, když přede mnou všichni něco tají a já nevím oč jde. Ráda se bavím. Bavím se vtipy, bavím se s lidmi, prostě bavím. Jsem ráda.

Pokud jde o mé koníčky, jsou úplně obyčejné. Ovšem tyto činnosti mám velmi ráda.
Ráda čtu. Čtu nejraději Joanne K. Rowlingovou, Michala Viewegha, Stephenie Meyerovou, Cecelii Ahernovou, Rachel Cohnovou, Jane Austenovou, Richelle Meadovou a další.
Ráda píši. Píši to. co mě zrovna napadne. Kdo zde pobývá déle, mé výtvory zná.
Ráda fotím. Fotím to, co mě zrovna cvrnkne do nosu. Tímto se odvolávám na předchozí zálibu.
Ráda poslouchám hudbu. Poslouchám převážně českou, poněvadž mám nejraději, když mezi všemi těmi melodickými kudrlinkami textu rozumím. Mezi ty, které mému uchu (i duši) lahodí nejvíce patří Chinaski, Tomáš Klus, Vypsaná fixa, Kryštof, Toxique, Jana Kirschner (jen album Krajina Rovina), Coldplay, Regina Spektor, Paramore a také zbožňuji soundtrack k Lásce nebeské, Amélii z Montmartru, Hříšnému tanci nebo Příběhu žraloka.
Ráda sportuji. Sportuji nejraději, když zrovna chci. Sportuji na kole (čímž dělám radost mým rodičům i ostatním přátelům či příbuzním), sportuji na zumbě a sportuji.
Ráda jím. Jím v poslední době až příliš mnoho. Mé nejmilejší jídlo je kašPárek (čili bramborová kaše s párkem).
Ráda sleduji filmy a seriály. Sleduji některé stále dokola a nikdy mě neomrzí. Tak třeba Láska nebeská je jedinečná tím, že se na ni můžu dívat i v červnu a nepřijde mi divné, že je všude červená barva a vánoční stromky. Ďábel nosí Pradu je obdivuhodný výkony Meryl Streepové a Anne Hathawayové. Amélie z Montmartru je jedinečná svou dokonalou hudbou. V Pýše a předsudku si přes všechnu pýchu a předsudky zamilujete Lizzie i pana Darcyho. Ze seriálů zbožňuji Přátelé, Gilmorova děvčata, Jak jsem poznal vaši matku (jedině v angličtině) nebo Simpsonovi.

Má blogová kariéra začala někdy v září léta páně 2005 blogem rgpovidky.blog.cz. V té chvíli jsem si myslela, jak začnu psát povídky na světové úrovni, jenže spletla jsem se. Neobjevila se tam žádná má povídka nýbrž spousta zkopírovaných článků a obrázků s mými tehdy oblíbenými cele(r)britami. Spolu s ním jsem trávila čas i u blogu o seriálu Čarodějky, s kterým jsem se rozloučila v březnu 2008 (z důvodu neduchaplnosti článků, které jsem kopírovala z ostatních webů či blogů). Po éře blogů plné růžových blikajících pozadí a myší Diddl jsem si založila blog annienka.blog.cz, který byl mým kamarádem do deště a deníčkem. Puberta mnou cloumala a já se neubránila psaní typu: Jste moji největšííí lásenQofé! Zvonec, blogu konec, zazvonil na jaře roku 2007. Ovšem díky tomuto blogu jsem poznala Em, která měla blog s povídkami a já jsem si vzpomněla, že kdysi dávno jsem též psala. Vrhla jsem se tedy do psaní (a jsem ti za to dodnes vděčná, Em). Od června 2007 do listopadu téhož roku jsem strávila na crank.blog.cz. Přesunula jsem se na web, kde jsem všeho všudy strávila i s jedním mezipřistáním necelé dva roky. Zůstala bych, kdybych dokázala ovládat pro mě až příliš cizí jazyk (a ne ten hadí, nýbrž HTML-ový). Proto počátkem října 2009 jsem se vrátila zpátky do blogového světa se svým Riddiculus.

            Mou lásku psaní, hru s písmeny, věty i slovy, jsem tu už trochu nadnesla. Pojďme se podívat trochu pod povrch tomu všemu, do dávné, dávné historie (prosím, bez hysterie!). Byla léta, kdy jsem spolu se svými sestřenicemi, bratrancem a bratrem trávila u babičky. Má (přiznávám nejoblíbenější) o čtyři léta starší sestřenice Kami ráda psala povídky. Hrozně ráda jsem jí sledovala jak, svým podivně zvlněným písmem, popisuje desítky tlustých sešitů a vlepuje do svých malých dílek nakreslené obrázky. Po jejím vzoru a s její pomocí jsem napsala do sešitu s Ferdou Mravencem několik jeho příběhů, které, kdybych ten sešit našla, by byly zaručeně hitem a předčily by i příběhy od Ondřeje Sekory. Svou první vlastní sešitoknihu (s vlastním nápadem) jsem dokončila v roce 2002 a dodnes je uchována v šuplíku, kde zůstane do konce světa. Poté jsem napsala několik příběhů o dívkách a jejich problémech s láskou ještě na chudákovi starém stolním počítači a po uvrhnutí do blogového světa jsem se rozepsala natolik, že se psaní stalo mou vášní. Snad mě tato vášeň jednou bude i živit.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 9. února 2011 v 20:48 | Reagovat

jsem ráda, že někdo čte i mé starší povídky =) a že se líbí =)

2 Terez* Terez* | Web | 12. února 2011 v 16:17 | Reagovat

jéé stejnej laylout)) :*

3 kappa kappa | Web | 12. února 2011 v 23:42 | Reagovat

toto dať ako prílohu do curriculum vitae a žurnalistiku máš istú ;) :)

4 Illandris Illandris | Web | 13. února 2011 v 18:19 | Reagovat

Docela jsem se pobavila, netušila jsem, že čtení životopisů může být taková sranda. Nedokážu si vůbec představit, že jsi někdy měla růžový blog. Mě se tohle období naštěstí úspěšně vyhnulo. Růžovou totiž skoro celý život nesnáším. Moje máma mě vždycky navlíkla do růžový sukýnky a já v tom vylezla na strom:D

5 Eliota Eliota | Web | 20. února 2011 v 19:54 | Reagovat

Annie, dlouho jsem přečtení tohoto článku odkládala, protože nemám ráda psaní životopisů ani jejich čtení, ale nepřečíst si tohle, to by byla VELKÁ chyba! Již první odstavec mi ukázal, že to bude něco neobvyklého a velkolepého. A taky že bylo. Dozvěděla jsem se o tobě něco nového, pobavila se a zjistila, že miluji tvoje neologismy!
Mimochodem, souhlasím s kappa. :)

6 Nikarika Nikarika | Web | 27. února 2011 v 15:10 | Reagovat

Kde vlastně bydlíš, v Plzni?

7 Nikarika Nikarika | Web | 27. února 2011 v 19:50 | Reagovat

Jen mě to napadlo :D

8 Jess Jess | E-mail | Web | 2. března 2011 v 14:01 | Reagovat

Ahoj :) Na môj blog som včera pridala novú súťaž. Súťaž o najkrajšiu poviedku. Keď píšeš poviedky tak neváhaj a zapoj sa. Môžeš získať PokecPLUS na 15 dní ;)

9 ivusha ivusha | Web | 26. dubna 2011 v 12:47 | Reagovat

Krásný popis:-) Fakt se ti povedl;-) A já se snad půjdu vrhnout na nějakou tu povídku:-)))

10 LoveShy LoveShy | Web | 19. července 2012 v 11:36 | Reagovat

Pěkné, je fajn, když se člověk umí popsat a ví, jaký je :). Máme podobné zájmy i povahové vlastnosti :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.