16. kapitola

26. června 2010 v 22:14 | Annie |  V zajetí myšlenek
V ZAJETÍ MYŠLENEK (art by ANDY, layworld.blog.cz)
Trošku jste se načekali na další kapitolu - ale kdo si počká, ten se dočká. :) Nakonec jsem jí zdárně dopsala. Začátek vás asi trochu vykolejí, ale později to už bude lepší. Nechtěla jsem to takhle rychle zase převrátit, ale tak co, nebudu vás zase tolik napínat.
Když se zadíváte nahoru nad text, můžete si prohlédnout art vytvořený k téhle povídce od Andy (ještě jednou mockrát děkuju).
Nuže a teď už se do toho dejte. Přeji příjemné čtení. :)


Utekla jsem. Byla jsem tak zmatená, že hned poté, co se ode mě Caleb odtáhl vzala jsem nohy na rameny a utekla pryč. A když jsem se ještě za rohem ohlédla, pořád stál na místě, lehce vyvedený z míry.

Doma jsem si to vyčítala. Jak jsem mohla být tak pitomá? Jak jsem mohla utéct? Nadávala jsem sama sobě a kopala do zdi v mém pokoji. Moje chování bylo nevhodné, hloupé a dětinské. Nechápala jsem samu sebe.

"Georgie, je všechno v pořádku?" Přišla se mě zeptat máma, poté, co jsem kopla do zdi vedle psacího stolu a na zem popadaly všechny nahromaděné knihy, které byly na stole.

"Jasně." Otočila jsem se na ní.

"Máš nějaké problémy?" vyzvídala dál.

"Ne, mami, všechno je v pořádku," ujišťovala jsem jí.

Moc to nezabíralo. Stále byla na pochybách. Usmála jsem se na ní a co nejvěrohodněji jsem řekla: "Jen mi tady popadalo učení."

"Mohla by sis uklidit," prohlásila a zavřela za sebou dveře.

Natáhla jsem se na postel a zavřela oči.

~

Leknutím jsem nadskočila, otevřela oči a zadívala se na tmu za oknem mého pokoje. Rychle jsem vstala z postele a začala hledat zvonící telefon v kabelce, kterou jsem ten den měla ve škole.

Konečně jsem mobil z přeplněné tašky vyhrabala. Nathalie. Hovor jsem ignorovala. Nějakým způsobem se určitě dozvěděla o mém zbabělství, buď od Kayly nebo od Caleba. Neměla jsem náladu s ní si o tom vyprávět. Telefon jsem hodila na postel.

Seběhla jsem schody dolů a rovnou zamířila do kuchyně.

"Kdopak se nám to probudil?" zeptala se Joanna. Krájela kuřecí maso na nudličky.

Usmála jsem se. "Potřebuji obrovskou dávku kofeinu."

"Právě jsem udělala další konvici." Ukázala Joanna na konvici s kávou.

U nás v rodině se káva pila v hodně velkém množství. Všichni jsme jí milovali.

"Díky, Jo. Ještě že tu jsi," poděkovala jsem.

Nalila jsem si do velkého oranžového hrnku horkou voňavou tekutinu a odešla jsem. Pomalu jsem vycházela schody nahoru a posadila se na předposlední schod. Hrníček jsem si položila na schod nade mnou. Zády jsem se opřela o zábradlí. Zavřela jsem oči. Soustředila jsem se jenom na své myšlenky. Snažila jsem se vyhodit Joanniny i Oliverovi. Fungovalo to líp, než jsem čekala. Byla jsem ráda za tu chvíli ticha, kterou jsem měla. V mé hlavě jsem byla jen já, nikdo jiný. Žádné další hlasy, žádné myšlenky navíc.

Zvonek u dveří zazvonil. V té chvíli jsem přišla o svou chvíli ticha. Snažila jsem se nevnímat, jak Joanna přišla do haly pode mnou, otevřela dveře a hosta vyzvala dál. Divila jsem se jen tomu, že návštěvníka pozvala dovnitř. Rodiče s Amelií nebyli doma a mě s Oliverem nikdo navštěvovat nechodil. Joanna ho vyzvala, aby pokračoval nahoru.

Hosta jsem poznala až poté, co si přisedl vedle mě a já ucítila jeho vůni. Sevřel se mi žaludek strachy, jak jsem se bála promluvit si s ním o dnešním nevydařeném odpoledne. Nepohnula jsem se a oči jsem nechala zavřené. Čekala jsem až začne sám, ačkoliv jsem vůbec netušila, co chce.

"Myslíš, že se nám někdy podaří políbit se, aniž by se něco zvrtlo?" zeptal se konečně, kdy už i mě připadalo mlčení nekonečně dlouhé.

Oči jsem konečně otevřela a podívala se na něj. Seděl na schodu pode mnou, ale stejně jsem se mu dívala přímo do očí. Jedno obočí se klenulo o trochu výš než to druhé, na rtech měl letmý úsměv.

"Snad někdy." Při odpovědi jsem pokrčila rameny.

"Stalo se něco? Jen by mě zajímalo, proč ten rychlý útěk?" položil mi další otázku. Usmíval se. Vypadalo to, že se na mě nezlobí, ale pořád jsem čekala opačnou reakci.

Chvíli jsem přemýšlela.

Před hlavními dveřmi zarachotily klíče a skrze myšlenky jsem poznala, že se matka, otec i Amélie vrací domů z návštěvy některých známých.

"Nepůjdeme ke mně do pokoje?" Navrhla jsem. Vzala do rukou hrneček s kávou a zvedla se ze schodů. Caleb mě tiše následoval.

Kávu jsem položila na psací stůl a posadila se na postel, nohy jsem zkřížila do tureckého sedu.

Posadil se vedle mě a čekal až mu odpovím na otázku.

Ještě několik minut bylo v pokoji ticho. "Zmátlo mě, že si byl najednou u mě tak blízko. Vůbec jsem nepočítala s tím, že by jsi něco takového udělal."

Nadechl se, aby mi odpověděl, ale dveře pokoje se otevřely a dovnitř vešla Karen. "Georgie-," začala. "Ach tak, ty máš návštěvu." Toužila, abych jí Caleba představila.

"Ehm, mami, tohle je můj kamarád Caleb. Cale, moje matka Karen," řekla jsem a máchala rukama, jak jsem jimi ukazovala jednoho i druhého.

Caleb vstal z postele a napřáhl pravou ruku k matce. "Moc mě těší, paní McKayová." Do obličeje jsem mu sice neviděla, ale díky Kareniným myšlenkám jsem spatřila jeho úsměv.

Karen se na mě hned poté podívala. Já jsem jí pohled opětovala a trochu se na ní zamračila, abych jí dala najevo, že tu překáží. Nerada jsem jí měla v pokoji. Nevěřila, že to je jen můj kamarád. Vlastně ani já jsem svým vlastním slovům nevěřila.

"Nebudu vás rušit," řekla o chvilku později, když jsem jí očima naznačila, že by opravdu měla odejít.

Dveře se zavřely a Caleb si přisedl zpátky ke mně. Zadívala jsem se do kaštanových očí.

"Takže, co jsem ti chtěl vlastně říct?" zeptal se.

Povzdechla jsem si. "Už ani nevím."

Přiblížil se obličejem k tomu mému, chvíli si mě prohlížel velmi zblízka a pak se naše rty spojily. Srdce se mi rozbušilo, divila jsem se, že mi z hrudi nevypadlo na peřinu. Přitiskla jsem se k němu, ruce jsem zapletla do jeho kudrnatých vlasů a přidržovala jsem si jeho obličej těsně u mého. Připadala jsem si podivně vyvedená z míry, ale přitom to byl velmi příjemný pocit. Nechtěla jsem, aby tenhle polibek skončil.

Z kapsy jeho kalhot začalo znít vyzvánění telefonu. Hlasitě vydechl, odtáhl se ode mě a telefon vytáhl z kapsy.

"Promiň." Omluvně se usmál. "Rami, co je?" zeptal se do mluvítka.

Poslouchal a mezitím si pohrával s pramenem mých vlasů. Byl to jen velmi krátký rozhovor.

"Ne, to je v pohodě. Přijdu, co nejdříve to půjde," rozloučil se a telefon uklidil zpátky do kapsy.

"Viděla nás?" vyřkla jsem první věc, která mě napadla.

"Ano," přikývl.

Z výrazu v jeho tváři jsem pochopila, že volala kvůli něčemu jinému.

"Děje se něco?"

"Nic podstatného. Vysvětlím ti to později. Ramona všechno zestručnila a já jsem jí právě slíbil, že přijdu."

"Dobře," přikývla jsem.

Políbil mě na čelo. "Uvidíme se později."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna Zvědavá Slečna Zvědavá | Web | 26. června 2010 v 23:17 | Reagovat

Děkuju.

Pěkná kapitola. Na začátku jsem se lekla, že se to zase všechno zkonilo, ale vypadá to dobře. Nebo se snad pletu?:)

2 Slečna Zvědavá Slečna Zvědavá | Web | 26. června 2010 v 23:19 | Reagovat

Teď jsem si všimla dalšího komentáře:) Za ikonku nemáš zač:)
Já jsem ted začala třetí díl, v angličtině,takže to jde trochu pomaleji, ale dá se to. Nejvíc mě pobavilo, že tupčín je v originále step-loser :D Ale jsem zvědavá, jak to bude s Neferet dál, ale i s ostatníma, Erikem, Heathem, Loganem a Stevie Rai.

3 Eliota Eliota | Web | 27. června 2010 v 19:40 | Reagovat

Moc pěkné. :) Jen mi vadí, že jsi to zase ukončila v napínavé části! :D
Jsem zvědavá, co se děje. :) A konečně to vypadá, že opravdu budou spolu. :) Musí jim to spolu slušet. :))

4 Annie Annie | Web | 27. června 2010 v 20:47 | Reagovat

Díky za komentáře.

El, vytvořila jsem taky artík s nima dvěma a SLUŠÍ jim to opravdu moc. Příště ho sem hodím. :)

5 born-in-october born-in-october | Web | 28. června 2010 v 12:00 | Reagovat

Jo,vidíš správně. ta fotka tam je jenom na ilustraci,k tématu škola.
Jinak ti to nezávidím, účetnictví je hrůza:P

6 Illandris Illandris | Web | 29. června 2010 v 23:47 | Reagovat

Opět velice povedené. Strašně se mi líbil ten konec, jak si Caleb přisedl k Georgii na ty schody, to byla nejhezčí scéna. V duchu je tam vidím:D
A mimochodem,tomu, jak Georgie na začátku utekla se nedivím. Nejspíš bych udělala to samý:D

7 Moreen Moreen | Web | 8. července 2010 v 17:27 | Reagovat

úžasná povídka, annie, fakt.. začínám ujíždět na ní ujíždět, všechny kapitoly jsem přečetla během dvou dní, jen mě mrzí, že jich není víc :-D jsem ráda, že jsou konečně spolu! a taky jsem zvědavá, co se teda děje, že caleb musel tak rychle pryč..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.