8. kapitola

15. února 2010 v 17:51 | Annie |  V zajetí myšlenek


Tentokrát žádné dlouhé povídání. :)

Jednou jsem hledala na DA obrázky čtenářů myšlenek, a tak se zrodil nápad označit každého tetováním, díky tomuhle obrázku. :)
Nenapadá mě žádná podstatná postava, která by se k téhle kapitole měla připojit. Nebo by vás někdo zajímal?






Naposledy jsem se prohlédla v zrcadle a nanesla si lesk na rty. Pomocí druhého zrcátka jsem zkontrolovala, jestli není vidět mé znamení a vyšla jsem z koupelny.

"Georgie, mohla by jsi dojít dolů ještě dneska?" ptala se mě Karen odněkud z přízemí.

Snažila jsem se co nejrychleji seběhnout schody, ale v nových botách na opravdu vysokém podpatku to moc nešlo. Pod schody na mě čekala celá rodina i s Joannou. Máma v černých dlouhých šatech, Amelie ve stejných růžových, které jsem si mohla vybrat i já, ačkoliv tyhle byly určitě o několik velikostí menší. Táta i Oliver byli v obleku. Joanna stála natěšena v kabátu přede dveřmi, protože po dlouhé době měla volný večer a chystala si vyjít
si s kamarádkami.

"Sluší ti to, Georgie," pochválil mě táta. "Konečně vypadáš jako opravdová dáma. Protočila jsem oči.

"Jsem ráda, že si dala na mou radu a vlasy sis vyčesala nahoru," řekla Karen.

Vlasy jsem měla smotané do nedbalého drdolu, z kterého vyklouzly tenké vlnité pramínky vlasů.

"Půjdeme už?" zeptal se netrpělivě Oliver.

"Jistě," přitakala máma a počkala, až jí táta pomůže do kabátu.

~

"Gee, moc ti to sluší," přiběhla ke mně Nathalie ve světle žlutých šatech bez ramínek a objala mě.

Karen v myšlenkách zavrčela nad mou přezdívkou - jako obvykle.

"Díky, Nath, taky máš krásné šaty," pochválila jsem jí.

"Dobrý den, pane McKayi, jak se máte?" zeptala se Nathalie táty.

Karen mezitím odběhla někam s Nathaliinou matkou.

"Koukala jsem se do zasedacího pořádku a naše rodiny sedí u stejného stolu," řekla mi Nathalie, když jsme hledali naše místa.

"To jsem ráda, alespoň bude tenhle večer o to příjemnější. Už aby byl konec." Snažila jsem se vyloudit úsměv. Nesnášela jsem večírky a různé společenské akce pořádajícími lidmi z Garden Village. Vždycky se ke mně přidala postarší dáma nebo pán a chtěli si se mnou povídat o pro ně velice zajímavých tématech, ačkoliv pro mě nezáživných. Navíc všechny ty dámy každého neuvěřitelně sledovali, jestli se chová podle společenských pravidel a většina z nich šířila o ostatních pomluvy.

Sál byl vyzdoben do světle hnědé a zlaté barvy a po jeho obvodu byly veliké květináče s květinami, které nádherně voněly. Uprostřed stály kulaté stoly, kam se usadili hosté, a před pódiem byl volný prostor jako taneční parket.


Lidé se pomalu začali usazovat na místa, někteří šli k našemu stolu pozdravit moje i Nathaliiny rodiče. U stolu vedle seděli rodiče Daniela s dalšími, kteří se podíleli na chodu DCS.

"Georgie, narovnej se prosím tě," požádala mě matka, když k nám přicházela paní Cohenová, bývalá předsedkyně společnosti.

"Jsem narovnaná. Jestli se mám narovnat ještě víc, budu vypadat jako magor," odsekla jsem šeptem. Máma už raději mlčela.

"Karen, moc ráda Vás zase vidím," pozdravila paní Cohenová. "Dobrý večer, Scotte," pozdravila i otce.

"Julie," přikývl táta.

"Georgie, ty jsi kvůli večeru DCS přiletěla až z Kalifornie?" zeptala se mě.

"Prosím?" Nadzdvihla jsem nechápavě obočí.

"Jsi na internátu v Oaklandu, že ano?" ptala se.

Karen se na okamžik zastavily myšlenky, jako kdyby se zasekla. Pak jsem ovšem vyčetla, že se ze za začátku styděla, že jsem nastoupila na Centrální střední školu.

"Takže ty si řekla, že jsem někde na internátní škole, místo aby sis přiznala, že jsem pořád tady ve městě, jen na škole, která se ti nezamlouvá?" obořila jsem se na Karen. Byla zaskočená, že jsem se na ní obořila a také proto, že jsem si domyslela, že se za mě stydí. Možná bych na to doopravdy přišla, ale díky svým myšlenkám mi to usnadnila. "Tak abys věděla, Centrální střední škola je ta nejlepší škola, na které jsem kdy byla. Mám tam spoustu kamarádů, kteří jsou opravdoví a ne falešní. Ne jako ti, kteří byli na Newmanově střední škole." Zvedla jsem se od stolu a propálila ji posledním vražedným pohledem. Celou dobu jsem spíše šeptala, takže i lidé, kteří s námi seděli u stolu, museli natahovat uši, aby pořádně slyšeli. Nejraději bych se rozkřičela na celý sál, abych vybila ze sebe všechnu zlost., ale nechtěla jsem přitahovat pozornost. Vykráčela jsem ze sálu, v šatně jsem si rychle vyzvedla kabát a vyběhla ven.

Chvilku jsem přecházela před budovou, ale když jsem skrze prosklené dveře i myšlenky viděla, že ke mně běží Nathalie, rychle jsem se schovala za roh mezi popelnice.

"Gee?" zavolala do tmy kamarádka. "Georgie?" Svým šestým smyslem jsem viděla, jak projíždí ulici pohledem, jestli mě náhodou neuvídí. Neodpovídala jsem. Když jsem zaslechla vrznutí točitých dveřích, jak se Nathalie vracela zpátky, rychle jsem vyběhla ze svého úkrytu a utíkala co nejrychleji odtamtud.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliota Eliota | Web | 15. února 2010 v 19:17 | Reagovat

Mě je jí líto. :( Ta její matka je teda špatná matka, když se za ní stydí. :( Je to pěkně ošklivé!
Ale líbilo se mi to. :) Ten ples - lidé na něm byli perfektně popsaní - nadřazenější lidé, co si chodí na plesy a drbou a pomlouvají ty, co chodí a nebo chodily na školu podobnou té od Gee.
Už se moc těším na další kapitolu a jsem zvědavá, jak to bdue pokračovat. A chci už konečně vědět všechno okolo Caleba!

2 Ally Ally | 19. února 2010 v 23:17 | Reagovat

Tuhle povídku jsem zatím přečetla celou a moc se mi líbí :)
Mám jen otázku, žijí ti lidé v nějaké určité zemi, nebo je to jen tak obecně?
PS: Zajímaly by mě "fotky" Karen, Amelie a Olivera.

3 Slečna Zvědavá Slečna Zvědavá | Web | 21. února 2010 v 18:29 | Reagovat

vůbec se jí nedivím, že takhle vybuchla, taky bych to nevydržela, akorát že já nejsem tak dobře vychovaná jako Gee a bylo by mi jedno,co si lidi budou myslet:)
Pěkné!:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.