6. kapitola

29. ledna 2010 v 11:07 | Annie |  V zajetí myšlenek
Co říct k šesté kapitole? Snad jen, že už se konečně dozvíte (a je mi jasné, že to většina z vás tuší), co je Caleb zač.

Mám další poznatek k svému psaní, nejenom, že mi pomáhá hudba, ale taky káva. Doteď ze mě byl lehký kafoholik, teď se dostáváme k velmi těžce závislému. :)

A koho vám dnes představím? Kaylu Lin (Kristin Kreuk), jednu z nejlepších kamarádek Georgie a také napůl Korejku. (Brzy udělám článek, kde upřesním všechny informace o představených postavách :))




S pytlíkem koblih a svým vanilkovým latté jsem vyběhla schody do prvního patra a zaklepala na dveře od Oliverova pokoje.

"Dále," zavolal bráška.

Otevřela jsem dveře a vstoupila do pokoje. "Ahoj, Ollie," pozdravila jsem.

"Gee!" Oliver se otočil na židli u počítače a usmál se.

"Nesu ti koblihy." Zatřásla jsem s pytlíkem a posadila se na postel, Oliver si okamžitě přisedl vedle mě.

"Jak jsi se dneska měl?" zeptala jsem se a sledovala, jak uždibuje koblihu a malinké kousky si strká do pusy.

"Dobře," odpověděl a sklopil oči.

"Olivere, stalo se něco?"

"Nic," zašeptal.

"Vážně? Nezdá se mi." Zvedla jsem mu obličej za bradu, aby se na mě podíval. Jeho modré oči těkaly ze strany na stranu, jak uhýbal pohledem, aby se na mě nemusel podívat.

"Mně to můžeš říct, Ollie."

"Ve škole nemají mě a Luka moc rádi," přiznal potichu.

"Ubližují ti?" zeptala jsem se starostlivě.

"Ne, to ne. Jen se nám občas posmívají a pošťuchují nás."

Ruku, kterou jsem ho držela za bradu, jsem spustila zase zpátky. Mrzelo mě, že jsem si Oliverova trápení nevšimla dřív. Měla jsem možnost pomoct mu a promarnila jsem to.

"Měl by si to říct mámě, Olivere. Tohle je opravdu vážná věc."

"Asi jo," přiznal a pokrčil malými ramínky.

"Všechno bude v pořádku. Uvidíš." Objala jsem ho, abych ho utěšila. Neviděla jsem ráda, když se můj malý bráška trápil. Oliver si položil hlavu na mé rameno a já ho pohladila po zádech.

"Gee, ty máš tetování?" zeptal se po chvilce bráška.

"Cože?" Vykulila jsem oči a odtáhla se od něj.

"Tady vzadu na krku." Sáhl na místo, kde se už několik dní zvětšovala černá skvrnka měnící se v ženský obličej. Úplně jsem zapomněla, že bych to měla skrýt a vlasy jsem si ráno stáhla do culíku.

"Ach ne..." zaúpěla jsem, vzala všechny svoje věci a rozběhla jsem se do svého pokoje, kde jsem se zamkla.

Rychle jsem se podívala do zrcadla. Vážně tam byl ženský obličej se zvláštní korunkou na hlavě. Okolo celého obličeje se motaly čáry, které mi jakoby připomínaly myšlenky.

Sesunula jsem se k zemi. Zírala jsem v šoku do zrcadla, když mi zazvonil telefon. Leknutím jsem vyskočila a vytáhla jsem telefon
z batohu.

"Haló?" řekla jsem do sluchátka.

"Gee, tady Nathalie," ozvala se kamarádka. Z hlasu jí čišela velmi dobrá nálada. Dokázala jsem si jí představit, jak leží na posteli, pramen blonďatých vlasů si omotává okolo prstu a usmívá se na strop nad sebou.

"Nath, ahoj, děje se něco?" zeptala jsem se.

"Právě odešel Caleb. Vzal to úplně v pohodě a chce se se dál mnou kamarádit, tak jsme se šli k nám kouknout na film."

"Tak to je fajn," řekla jsem nepříliš nadšeně.

"Gee? Je všechno v pořádku?" zeptala se Nathalie, když jsem neprojevila značnou radost nad jejím úspěchem.

"Ani ne," přiznala jsem. "Myslím, že se se mnou něco děje."

"Co by se mělo dít?" ptala se Nath.

Nemohla mě vidět, ale stejně jsem obrátila oči v sloup.

"Gee? Doma je všechno v pořádku?" ptala se, když jsem neodpovídala.

"Jasně, Nathalie."

"Tak v tom případě nechápu, co se děje," řekla, jako kdyby se všechny mé problémy měly točit pouze a jen okolo mé rodiny.

Telefon zapípal a já se podívala na display. Měla jsem další hovor z neznámého čísla.

"Nath, musím končit. Někdo mi volá," oznámila jsem jí.

"Dobře, zítra se uvidíme ve škole," rozloučila se a zavěsila.

"Prosím?" ozvala jsem se.

"Georgie? Tady Caleb Sullivan."

"Calebe? Ahoj, děje se něco?" ptala jsem se.

"No, víš, Georgie, potřeboval bych s tebou mluvit," řekl.

Nechápala jsem to. Proč by chtěl se mnou mluvit zrovna on. Znali jsme se krátce a právě se s mojí nejlepší kamarádkou rozešli.

"Proč?" zeptala jsem se nechápavě.

"Nechci ti to vysvětlovat po telefonu. Mohli by jsme se sejít ještě dnes?"

"Tak dobře. Počkám na tebe na rohu ulice, jestli ti to nevadí..."

"Ne, vůbec ne. Budu tam za pět minut. Právě jdu od Nathalie," řekl a stejně jako Nathalie bez rozloučení zavěsil.

Vyškrábala jsem se na nohy, protože jsem stále seděla na zemi u zrcadla. Natáhla na sebe ještě jeden teplý svetr a navlékla se zpátky do černého kabátu. Vlasy jsem si rozpustila, aby nebylo vidět to podivné tetování. Odemkla jsem dveře. Poslouchala jsem zvuky i lidské myšlenky, abych zjistila, že jsou všichni natolik zaneprázdnění, a já mohla v klidu odejít z domu. Už několikrát jsem odcházela tajně z domova a vždycky jsem to zvládla i bez čtení myšlenek. Teď mi to přišlo ještě snazší. Bez obtíží jsem se vyplížila z domu, a když jsem prošla předzahrádkou, rozeběhla jsem se na roh naší ulice.

~

Chvilku jsem přecházela po úzkém chodníku, abych nezmrzla. Byla jsem ráda, že jsem se teple oblékla. Na začátek listopadu byla opravdu velká zima.

"Ahoj," pozdravil mě za mými zády. Otočila jsem se.

"Ahoj," opětovala jsem Calebovi pozdrav. A když se Caleb neměl k tomu, aby mi hned vyklopil, co mě na srdci, zeptala jsem se: "Tak co se děje?"

"Nemohli by jsme si někam sednout? Třeba do parku nebo tak?" navrhl.

Na posezení v parku při měsíčku jsem neměla ani trochu náladu. Pořád jsem byla trochu vykolejená z toho tetování, které se mi nějakým nevysvětlitelným způsobem objevilo na krku. Začínala jsem mít pocit, že ono znamení a můj šestý smysl nějak zapadají do sebe.

"Znám jedno místo, kde by jsme se mohli schovat," řekla jsem a kráčela zpátky k našemu domu. "K nám dům sice nemůžeme, ale tam, kam tě vedu, se aspoň schováme před studeným větrem."

Když jsme dorazili společně k našemu domu, upozornila jsem ho, aby byl potichu, což bylo naprosto zbytečné, protože celou cestu jsme ani jeden nepromluvili. Dům jsem obcházela přikrčená a pokaždé nahlédla do francouzských oken v přízemí. V domě se sice svítilo, ale jen v pracovně byla matka s otcem a o něčem zapáleně diskutovali. Proběhla jsem okolo oken a zahradu jsem přeběhla jako blesk. Caleb mi byl celou dobu v patách. Zastavila jsem se až na konci zahrady u plotu, kde stál vysoký a hodně košatý strom. Vylezla jsem po větvích nahoru a otevřela dvířka malého domečku. Dříve jsem ho obývala já, pak Amélie a teď patřil Oliverovi.

"Pěkné místečko pro zašití," pousmál se Caleb, když vyšplhal za mnou.

Rozsvítila jsem žárovku, která byla připevněná ke střeše. Seděla jsem přikrčená, protože domeček byl opravdu malý. Pro dva skoro dospělé lidi nebyl úplně ideální.

Nadzvedla jsem obočí a čekala až Caleb sám začne.

"Pamatuješ, jak jsem se tě nedávno zeptal, jestli se ti neděje něco zvláštního?" zeptal se.

Přikývla jsem. "Pořád nerozumím tomu, jak o tom víš."

"Vím, protože se mi přihodilo to samé jako tobě," řekl s úsměvem na tváři.

Já jsem se na něj zmateně podívala. "Tomu nerozumím," přiznala jsem po chvilce ticha.

"Neslyšíš hlasy lépe řečeno myšlenky lidí okolo tebe?" nadhodil.

"To slyším, jen pořád nechápu, co to má společného s tebou."

"Víš, bude to znít asi bláznivě, ale já je taky slyším. Kvůli tomu, že ty jsi se stala jedním z nás, jsem tady."

"Z nás? Je víc lidí, kteří čtou myšlenky? Jak jsi to zjistil?" sypala jsem ze sebe otázky. "To kvůli tomu neslyším tvé myšlenky? Slyšíš je taky?"

Povzdechl si a tiše se zasmál. "Reaguješ úplně stejně jako jsem reagoval já nebo kdokoliv jiný. Nevím čím to je, že zničehonic začneme slyšet cizí myšlenky. Někdo se s tím už narodil, někdo k tomu přišel při nějakém úrazu." Ukázal na mě. "Někomu se to prostě přihodilo jen tak, nebo když prožil nějakou opravdu vypjatou chvíli plnou emocí, třeba úmrtí velmi blízkého člověka."

"Ty jsi k tomu přišel jak?" zeptala jsem se.

Zamračil se až mu se mu na čele objevila vráska. "Umřel mi táta," zašeptal.

Zalapala jsem po dechu. "Ach, to mě mrzí. Promiň, neměla jsem se ptát," žvanila jsem.

"To nic." Vyloudil úsměv na rtech.

"Takže ty taky máš určitě to tetování na krku." Došlo mi konečně. Nebyla to otázka, jen konstatování faktu.

"Jo," přikývl. "Myslím, že bych už měl jít. Je pozdě a zítra oba musíme do školy. Na všechno, co bys chtěla vědět, později dostaneš odpovědi."

"Můžu se na něco zeptat? Jen jednu otázku," poprosila jsem ho.

"Tak dobrá," souhlasil.

"Jak jsi zjistil, že jsem začala číst myšlenky?"

"Jedna čtenářka má ještě jednu schopnost, vidí do budoucnosti."

"Cože? Vidí do budoucnosti? Jak to?" Zase se ten pomyslný pytel otázek roztrhl.

"Tohle už je nad limit tvých otázek," zasmál se. Otevřel malá dvířka domečku a sešplhal dolů na zem.

Zhasla jsem žárovku a slezla po stromu za Calebem. Mezitím jsem do sebe vstřebávala všechny nové informace.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eliota Eliota | Web | 29. ledna 2010 v 14:37 | Reagovat

Na to, jak nutně s ní potřeboval mluvit, jí toho moc neřekl a brzy odešel. :/ Ale alespoň si už konečně můžeme být jisti tím, kým Caleb je. :)
Líbilo se mi to. :)

2 Andy Andy | Web | 29. ledna 2010 v 21:10 | Reagovat

začíná to být velice zajímavé .. :D
ale je fakt že nejlepší bylo: musíme si promluvit a skoro nic jí neřekl .. :D:D
líbí se mi to tetování .. :) to je dobré .. těším se na další dííl!! :)

3 Slečna Zvědavá Slečna Zvědavá | Web | 29. ledna 2010 v 22:19 | Reagovat

Líbí se mi to:) ale fakt byl nějakej moc stručnej:P Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat!

4 Amber Amber | E-mail | Web | 31. ledna 2010 v 0:09 | Reagovat

Krásná povídka :D
Jenom škoda, že si nepovídali déle... ^^

5 Annie Annie | Web | 31. ledna 2010 v 11:30 | Reagovat

Děkuju za kritiku, šlo jen o to, aby jí řekl to podstatné. :) A oni dva si budou povídat tolikrát, že vás to brzy přestane bavit. ;)

6 Livien Livien | Web | 3. února 2010 v 20:20 | Reagovat

No všem nám je dámy jistě známé, jak jsou pánové upovídaní, když s námi potřebují "mluvit". Já myslím, že to zcela vystihlo pravou podstatu a upřímně neuvěřitelně se mi to líbilo a těším se na další.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.