3. kapitola

30. prosince 2009 v 19:45 | Annie |  V zajetí myšlenek

Tak už tu máme třetí kapitolu. Dneska mě k ní ještě něco napadlo, takže jsem vážně ráda, že jsem jí ještě nezveřejnila. Je to úplně na konci a zbytek se dozvíte příště. :)

Mimochodem - tenhle avatar tu není jen náhodou, je to Emma Roberts a takhle nějak podobně si představuji já Georgii McKayovou ( - později sem přidám všechny postavy).



Doma jsem musela zůstat celý další týden. Prosila jsem mámu, aby mě pustila. Vždy prohlásila své rozhodné: "Ne, Georgie." Věděla jsem, proč mě nechce pustit, přesto jsem jí stále přemlouvala. Občas jsem totiž vyjekla nad bolestí, která mi projela hlavou jako šíp střelený přesně do středu terče. To já jsem byla tím terčem, terčem jejích myšlenek.


Několikrát se mi stalo, že jsem několik hodin poslouchala jen své myšlenky, jenže potom, jako kdyby někdo vytáhl špunt z láhve, jsem zase slyšela všechna tajemství lidí okolo sebe. Potlačovat hlasy nemělo smysl, nikdy nic nepomáhalo.

Celý týden jsem tedy hledala informace na internetu. Ovšem nic typu uhození míčem do hlavy čtení myšlenek nevyvolávalo.

Jak jsem si postupem času začala uvědomovat, co se vlastně stalo, začalo mi to jít na nervy. Chtěla jsem ten malý kousek mého mozku, který všechno tohle způsobil vyrvat a zahodit někam daleko. Věděla jsem, že tam někde je. Potlačovat hlasy ale nemělo smysl, nikdy nic nepomáhalo.

~

Když jsem se po týdnu uvěznění v tom příšerném domě plném pečování, vydala do školy, hlava se mi div nerozskočila na dvě půlky. Bolela, i když jsem se tajně ráno nadopovala aspirinem. Nové hlasy a nové myšlenky mi způsobovaly bolest ostřejší než dřív.

"Georgie!" Mávala na mě Nathalie opřená o zídku vedle vstupu na školní pozemky, ve chvíli, kdy jsem vystupovala z máminy stříbrné Audi.

"No, konečně jsi dorazila, už jsem myslela, že tě máma nechá nadosmrti doma," začala mluvit Nath, hned jak jsem přišla blíž k ní a Kayle.

V mé hlavě to bzučelo jako ve včelím úle. Bolest se stupňovala s přibývajícími hlasy. Slyšela jsem myšlenky všech, kteří se pohybovali v mém nejbližším okolí.

"V pořádku, Gee?" ptala se Kayla a stáhla mi ruce ze spánku. Ani jsem si neuvědomila, že jsem je tam měla.

"Jasně," přikývla jsem a pokusila se o přesvědčivý úsměv a doufala jsem, že tu bolest přežiji.

~

"Dneska na mě čeká Caleb," oznámila nám Nathalie u skříněk.

"Fajn," přikývla Kayla. Nebylo to zřejmě poprvé, co na ní čekal.

"Seznámím tě s ním," řekla a zabouchla svou skříňku.

Celý den se nekonečně protahoval tím, jak jsem se
musela neustále soustředit na bolest. Občas jsem musela zatnout zuby, abych nevykřikla nahlas. To nejhorší přišlo o přestávce na oběd. Celá škola byla natlačena do toho jedné místnosti a já se nedokázala soustředit na nic jiného než na ostrou bolest. Hlasy se míchaly s myšlenkami. Musela jsem odejít dřív a předstírat, že potřebuji probrat ještě něco s profesorkou na matematiku kvůli mé týdenní absenci.

Vyšly jsme ven na čerstvý vzduch, kde se myšlenky téměř rozplynuly. Slyšela jsem pouze pár lidí, kteří se pohybovali v mé těsné blízkosti.

Na zídce, o kterou se ráno opíraly Kayla s Nathalie, seděl kluk z Nathaliiných myšlenek. Vysoký a štíhlý, s hnědými oči jako čokoláda a černými vlasy. Usmíval se, když si povšiml, jak přicházíme. Poprvé jsem využila toho, že slyším myšlenky. Snažila jsem se proklouznout do těch jeho, ale byl moc daleko.

Ladně seskočil ze zídky a kráčel k nám. "Ahoj," pozdravil a Nath vtiskl polibek na tvář. Jeho myšlenky stále nikde.

"Cale, tohle je moje kamarádka Georgie. Gee-gee, tohle je Caleb." Pohladila ho po rameni a spletla prsty ruky s jeho.

"Moc rád tě poznávám. Nathalie mi o tobě už několikrát vyprávěla." Usmál se. Měl příjemný hlas a zblízka vypadal mnohem lépe než v Nathaliiných obrazech.

"Já o tobě slyšela více než několikrát," opětovala jsem zdvořile.

Stále jsem byla zaskočená, že jsem neslyšela jeho myšlenky. Myslela jsem, že když na mě promluví, uvidím mu do hlavy, ale nestalo se tak. Nemluvila jsem sice se všemi lidmi ze školy, ale potkávala jsem je na chodbě a slyšela jejich hlasy každý den u oběda. Bylo to, jako kdyby rozsvícená žárovka náhle zhasla a já nemohla najít vypínač.

"Nepůjdeme někam?" zeptala se Nathalie značně nevrle, jak jsme se s Calebem, stále s úsměvem, na sebe dívali.

"Jasně, ale budu muset zavolat mámě, aby pro mě nejezdila," řekla jsem a z batohu vytáhla telefon.

"Nemusíš, tvoje máma je támhle." Ukázala Kayla na nablýskané auto.

"Pěkný," pochválil ho Caleb.

Protočila jsem oči. Přešla jsem ulici. Karen stáhla okénko u řidiče.

"Nastup si," řekla mi s úsměvem.

"Nemohla bych jít dneska s Nath a Kaylou?" zeptala jsem se.

Máma se podívala přes silnici ke školní bráně, kde stály mé kamarádky. "A ten kluk?"

Už teď mi bylo jasné, že mě pustí, ale chtěla mě potrápit.

"Jmenuje se Caleb a chodí s Nathalie," řekla jsem. Překvapilo jí, jak moc jsem v klidu. Obvykle bych na ní vyjela s peprnou poznámku o mém soukromí.

"Fajn," přikývla. "Až skončíte, tak mi zavolej, někdo pro tebe dojede."

"Nemohla bych jet dneska autobusem?" zeptala jsem se.

Přemýšlela a já jsem poslouchala její myšlenky, jak uvažovala. "Prosím," řekla jsem ještě.

"Tak dobře," svolila.

Chtěla mě každou chvíli kontrolovat, jestli náhodou nepopíjím něco, co mladistvím rozhodně do těla nepatří. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že mi moje rodina nedůvěřuje. Možná jsem občas přišla domů trochu později s alkoholem v krvi po nějaké skvělé párty. Nestávalo se to ale často a vždycky to bylo tak pozdě, že celá rodina spala.

"Zavolám, až pojedu domů," slíbila jsem, abych jí trochu uklidnila.

"Fajn," přikývla Karen a nastartovala auto.

Otočila jsem se a vrátila se zpět k mým přátelům. "Všechno v pohodě," řekla jsem a vyrazila.

~

Sedli jsem si do jedné malinké kavárničky v centru, kam chodilo spoustu studentů posedět s kamarády. Poznávala jsem své bývalé spolužáky ze staré školy. Některé starší, některé mladší.

O ruch u našeho stolu se postarala Nathalie. Ráda povídala a bylo jí jedno, že jí nikdo neposlouchá. Když byla uprostřed jednoho ze svých zážitků, zazvonil jí mobil.

"Mami, co je?" zeptala se do sluchátka.

Všichni jsme usrkávali z hrníčků a naslouchali z jedné strany telefonního rozhovoru. Po několika minutách hovoru, ve kterém zaznělo i přemlouvání, Nathalie ukončila hovor a telefon uložila do černé kožené kabelky.

"Musím jít, máma mě potřebuje na nějakou přípravu." Protočila oči kamarádka, políbila Caleba a zvedla se z polstrované židle. "Ty tu klidně zůstaň a doveď holky domů." Mrkla na něj a odešla.

~

Vítr pofukoval a čechral mi rozpuštěné vlasy. Obloha byla zatažená a vypadalo to, že každou chvíli začne pršet. Šla jsem vedla Caleba. Společně jsme doprovodili domů Kaylu a on poté trval na tom, že i mě odvede před dům v Garden Village.

"Takže, vy jste se do města přestěhovali nedávno?" zeptala jsem se, když jsme vystoupili z autobusu, který zastavoval ve čtvrti, kde jsem bydlela.

"Ano, matka si tu našla novou práci," odpověděl mi.

"A líbí se ti tu?"

"Ano." Usmál se. Už poněkolikáté jsem si všimla, že se usmívá velmi často. Úsměv mu moc slušel. V tomhle byl podobný s Nathalie, ta se také hodně usmívala. Byla takové sluníčko, kterému nezkazí vůbec nic náladu. "Není to tu zase tak strašné, když tu máš několik milých přátel."

Prošli jsme okolo postaršího páru. Ve chvíli, kdy jsem zaslechla ženinu myšlenku o květinové výzdobě na narozeninové oslavě své vnučky, jsem ucítila ostrou bolest. "Au!" vyjekla jsem a chytila se za spánek.

"Děje se něco?" zeptal se Caleb ustaraně.

"Ne, všechno je v pořádku. Poslední dobou mě bolí hlava, od té nehody s míčem," vysvětlila jsem.

"Nathalie mi o tom vyprávěla. Víš, možná se ti po té nehodě děje něco zvláštního."

"Mělo by?" zeptala jsem se.

"Neděje se ti nic, co je nenormální?" zeptal se.

"To ano, ale zajímalo by mě, jak ty o tom víš."

"Vím." Pokrčil rameny.

Zastavila jsem před domem, kde jsem bydlela. "Jak?" zeptala jsem se.

Poklepal si jedním prstem ke spánku.

"Tak se měj," rozloučila jsem se s Calebem.

"Ty taky," řekl a pohladil mě zezadu po krku.

Podívala jsem se mu do očí s tázavým výrazem.

Usmál se, otočil se a odcházel.


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eliota Eliota | Web | 30. prosince 2009 v 20:12 | Reagovat

Nádherné! :) Caleb je sympaťák a potom, co vím, je sympaťák ještě větší! :D Áh, já už se nemůžu dočkat další kapitoly. A to gesto, kdy jí pohladil, to bylo kouzelné! ^^ To se do ní zamiloval už teď a nebo to je zatím jen přitažlivost? :)
Jaj, Annie, pospěš si!

2 Bee Bee | 1. ledna 2010 v 20:38 | Reagovat

Upřímně jsem se chvilku trochu (hodně) bála, že je to prostě příběh Edwarda a Belly, s tím, že jsou oba lidé a myšlenky umí číst ona. Ale pak jsi mě překvapila =). Musím říct, že je to překrásné =).. Moc se mi to líbí. Těším se na pokračování  nebo jakoukoliv další povídku =)

3 Slečna Zvědavá Slečna Zvědavá | Web | 1. ledna 2010 v 21:24 | Reagovat

taky mě prvně napadla podoba se stmíváním:) ale konec to vylepšil. Rychle další prosím!:)

4 Andy Andy | Web | 1. ledna 2010 v 22:13 | Reagovat

strašně se mi to líbí!! :) těším se na další kapitolku!!!

5 Denaille Denaille | Web | 2. ledna 2010 v 0:41 | Reagovat

Teda, záhádný klučina. Možná upír? Ten náznak na konci?... No, nechám se překvapit. :D
Chjo, proč takový kluci nejsou i v reálným světě... :D Hned bych po něm skočila.
Jinak, píšeš úžasně. :)

6 Renesmee C. Renesmee C. | Web | 2. ledna 2010 v 14:39 | Reagovat

Prostě skvělý :D

7 Amber Amber | E-mail | Web | 2. ledna 2010 v 21:57 | Reagovat

Tohle je nádherná kapitola <3
Moc se těším na další a taky na podoby postav! :D

8 Annie Annie | Web | 3. ledna 2010 v 17:05 | Reagovat

Všem moc děkuji za komentáře. Vážně to hodně potěší.

Jen mě hodně překvapuje to srovnání se Stmíváním, abych řekla pravdu, tohle se Stmíváním nemá vůbec nic společného. Ten nápad se zrodil mnohem dřív než jsem věděla, že Edward Cullen existuje. :) Možná jsem tou knížkou až moc ovlivňovaná.

9 Lolitca Lolitca | Web | 7. ledna 2010 v 20:44 | Reagovat

jak tak čtu ty předchozí komenty, tak i já se musím připojit že ta tvá povídka má lehoučce co do činění s twilight ságou, je tam hodně společných znaků, neříkám že je to stejné nebo stejný nápad, to vůbec ne, jen to má opravdu podobné náznaky. ale musím říct, že to máš perfektní, máš talent prostě :) jen tak dál, čte se to hezky a má to skvělý děj. :)

10 Gabanna Gabanna | Web | 8. ledna 2010 v 20:35 | Reagovat

Krásnej blog <3

11 Livien Livien | Web | 24. ledna 2010 v 8:59 | Reagovat

Včera jsem nenašla chvilku ty kapitolky dočíst a teď toho lituji, protože tahle opravdu stála za to a já nedočkavě běžím k další :))))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.