2. kapitola

13. prosince 2009 v 19:10 | Annie |  V zajetí myšlenek
Druhá kapitola je tu - mimochodem napsaná už někdy v dubnu. V téhle kapitole dojde k velkému třesku celé povídky. Abych pravdu řekla, mě se ani moc nelíbí, ale nechám to na vás. Takže prosím komentujte, abych věděla, jak na tom doopravdy jsem. ;)






Hlava mě bolela. Čekala jsem, že se mi rozpadne na tisíc malých kousků, ale nic se nedělo.

Člověk si najme domácí ošetřovatelku, aby dcera mohla být doma. A domácí ošetřovatelka neumí pořádně ustlat peřinu, slyšela jsem mojí mámu, jak si stěžovala.

Zaúpěla jsem nad tím křikem a polštářem jsem si přikryla uši. Hlava bolela a bolela. Křik se neztlumil. Slyšela jsem matčina slova stejně zřetelně jako před tím.

Už je vzhůru?

"Georgie, spíš?" zeptala se Karen.
"Proč tak křičíš?" ptala jsem se i já, s polštářem stále přes uši.

"Já? Já přece nekřičím," odpověděla mi a posadila se na postel vedle mě.

Musím říct Joanně, aby tady Georgii trochu uklidila. Má tu strašný nepořádek.

Podívala jsem se na mámu zpod polštáře. Nic neříkala, přesto jsem jasně slyšela, že chce říct služebné, aby mi tu uklidila. Co se to se mnou děje? Slyším hlasy, ačkoliv nikdo nemluví.

"Co se stalo? Pamatuji si jen, že jsem byla na tělocviku."

"Ano, trefil tě míč do hlavy," řekla mi.

"Mami?" zaslechla jsem z chodby čísi jemný dětský hlásek. Za chvilku se ve dveřích objevila hnědovlasá hlava mého mladšího brášky Olivera. "Už je vzhůru?" zeptal se.

"Ano," odpověděla mu Karen a ukazováček si přitlačila na pusu, aby mu naznačila, že má být potichu.

"Gee," přispěchal Oliver k mé posteli ještě v bundě.

Gee? Jak někdo mohl vymyslet tak odpornou přezdívku pro jméno mé babičky? Karen se zamračila.

Hlavou mi projela bolest. "Au!" Dlaň jsem si připlácla na čelo.

"Možná by jsme měli Georgii nechat v klidu." Zvedla se z postele a Olivera chytila za ruku, aby šel s ní.

"Oliver tu klidně může chvilku zůstat, mami," řekla jsem.

"Dobře, ale jen na chvíli," přisvědčila máma.

"Včera odpoledne tady byla Nathalie s Kaylou. Nathalie tě o tělocviku trefila do hlavy míčem?" ptal se s úsměvem na tváři.

"Asi ano. Ollie, co je dneska za den?"

"Sobota odpoledne. Spala jsi pěkně dlouho. Byla tu nuda. A představ si, že máma přijala kvůli tobě nějakou domácí ošetřovatelku," povídal Oliver a obrátil oči v sloup.

Asi se mamka doopravdy zbláznila, pomyslel si bráška.

"Vážně?" Zasmála jsem se, i přesto, že mně hlava znovu zabolela. "Za několik dní bude ráda, že odejde."

Karen neměla se služebnictvem slitování. Pokud se jí něco nelíbilo okamžitě služku vyhodila. Jediný, kdo se tu držel byla Joanna. Byla takový náš prostředník a díky ní se naše rodina zdaleka tolik nehádala. I když se Karen spoustu věcí, které dělala nelíbilo, bála se jí vyhodit. Zřejmě by příměří, které s příchodem Joanny nastalo, zmizelo. Všichni jsme Joannu měli rádi, patřila svým způsobem do rodiny, a mimoto vařila výbornou kávu.
"Olivere, nech už Georgii odpočívat," křičela matka odněkud z domu.

"Ollie, řekni mámě ať tolik nekřičí. Bolí mě z toho hlava," řekla jsem bráškovi a natáhla se, abych mu mohla dát pusu na tvář.

"Dobře," zašeptal a odešel.

"A zavři dveře prosím," požádala jsem ho ještě, než jsem si opět přikryla hlavu polštářem.

Hlasy v mé hlavě ovšem neodeznívaly,. Slyšela jsem mámu, která si stále stěžovala na mojí domácí ošetřovatelku.
I Olivera, který se snažil vypočítat domácí úkol. Hlavou projela další palčivá bolest. Co to se mnou je?

Zavřela jsem oči a snažila se vnímat jen svoje myšlenky. Já umím číst myšlenky. Otevřela jsem oči a zprudka se posadila. Já čtu myšlenky? Nechtělo se mi tomu věřit až do té doby, kdy se na scéně objevily další dva hlasy. Nathalie a Kayla. Bylo to, jako kdyby mluvily u mně v pokoji, ačkoliv jsem jasně viděla, že se nachází v hale našeho domu.

"Moc se omlouváme, jestli vás rušíme, paní McKayová," řekla omluvně Kayla.

"To je v pořádku. Georgie už je vzhůru."

V něčí mysli jsem viděla matčinu tvář, na které byl sladký úsměv.

Chová se k hostům stejně jako moje máma, pomyslela si Nathalie než vešla ke mě do pokoje.

"Nazdárek, Gee-gee" pozdravily mě kamarádky.

Zase ta příšerná přezdívka, povzdechla si Karen.

"Jak ti je?" zeptala se Nath a přiklekla k posteli. "Něco jsem ti přinesla."

Nasadila jsem uražený výraz. "Čokoládou si to nespravíš, Nathalie."

"Gee, promiň. Moc se omlouvám. Dobře víš, že mi tělocvik nikdy nešel. Míč prostě letěl nesprávným směrem. Nechtěla jsem ti ublížit."

"Nechám vás o samotě, děvčata. Kdyby jste něco potřebovaly, zavolejte," rozloučila se máma a odešla.

Nathalie se podívala na dveře, a když se zabouchly, okamžitě spustila: "Škoda, že jsi s námi včera nebyla v Cobalt baru. Bylo to skvělý."

Nemusela jsem se ani ptát, co se stalo. Všechno mi ukázala ona sama. Viděla jsem chlapce s černými vlasy a čokoládovými oči. Její myšlenky se přehrávaly jako film.

"Tak povídej," vybídla jsem jí.

V tu chvíli začala Nathalie zářit jako sluníčko. "Jmenuje se Caleb. Přestěhoval se sem nedávno a chodí na státní…"

"Kdy půjdeš zase do školy, Gee?" Utnula Kayla Nathaliino vyprávění.

"Nevím. Vlastně jsem o tom s mámou ještě nemluvila," odpověděla jsem a pokrčila rameny.

"Doufám, že brzy. Musím ti Calea ukázat…" začala zase povídat Nathalie.

Dveře se znovu otevřely a do pokoje vstoupila žena středního věku, kterou jsem už spatřila v Oliverových myšlenkách. "Dobrý den, omlouvám se slečno McKayová, že vyrušuji. Je všechno v pořádku?" zeptala se.

"V pořádku," odpověděla jsem.

"Nebolí vás nic?" ptala se dál.

"Možná by jste mi mohla donést aspirin," požádala jsem ji.

"Aspirin? Ale prosím vás, udělám vám bylinkový čaj. Aspirin, pche!" Zasmála se, jako kdybych řekla vtip. Odešla a přitom si v duchu ještě stěžovala na různé následky po užívání léku. Jakmile jsem zaslechla nové, neznámé myšlenky dostavila se znovu ostrá bolest. Kousla jsem se do rtu.

"Kdo to byl?" zeptala se Kayla.

"Máma přijala kvůli mě domácí ošetřovatelku. Nechápu to. Naklepat polštář mi může i Joanna. A mimoto nesnáším, když mi někdo leze do pokoje. Teď je to tady jak v podchodu," stěžovala jsem si. Slyšela jsem, jak se ošetřovatelka blíží, a tak jsem raději zmlkla.

"Tak tady to máte." Položila hrneček, ze kterého se kouřilo, na noční stolek. "Možná by děvčata měly za chvilku odejít, aby jste mohla odpočívat."

Odbila jsem ji tím, že to je jediná zábava, kterou tu mám, a že moji přátelé mohou přicházet a odcházet jak si chtějí.

"Jak myslíte," pronesla a naštvaně práskla dveřmi.

Hrneček jsem si vzala do ruky a přiložila ho k ústům, abych se napila. Nejen, že to bylo horké, ale navíc to příšerně chutnalo. "Fuj!" Vyplivla jsem obsah úst zpátky do hrnečku. "Doufám, že mě brzo propustí z tohohle vězení," postěžovala jsem si.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eliota Eliota | Web | 13. prosince 2009 v 22:13 | Reagovat

Moc pěkné. :) Ale zdá se mi málo šokovaná z toho, že umí číst myšlenky. ;) Už se těším na další díl.

2 Hanickab Hanickab | 14. prosince 2009 v 17:52 | Reagovat

:-)

3 Annie Annie | Web | 14. prosince 2009 v 18:18 | Reagovat

[1]: Vážně jsem se snažila o to, aby byla víc šokovaná, ale nějak se mi to nedařilo. :)

4 Hanickab Hanickab | 14. prosince 2009 v 18:34 | Reagovat

třeba byla v minulém životě Edward, takže jí to příde normální :-)

5 Amber Amber | E-mail | Web | 14. prosince 2009 v 20:31 | Reagovat

Skvělá kapitola ;-)
Už se těším, až se celý děj rozběhne ^^
Trochu mě překvapilo to najímání služebnictva :D
Jakože.... taková průměrná rodinka :D :D

6 Annie Annie | Web | 15. prosince 2009 v 17:24 | Reagovat

[5]: Ano, je taková lehce zbohatlejší, bydlejí v takové snobské čtvrti jednoho neznámého městečka.

7 Slečna Zvědavá Slečna Zvědavá | Web | 15. prosince 2009 v 18:03 | Reagovat

líbí se mi to:) těším se na další díl!:)

8 Denaille Denaille | Web | 18. prosince 2009 v 21:18 | Reagovat

Dost se mi líbí. Už vím, proč ten název povídky.. :)
Vypadá to na docela zajímavý příběh a je to něco jiného než typická fantasy.

9 KatQka KatQka | Web | 19. prosince 2009 v 7:25 | Reagovat

Nechceš spřátelit?

10 crazy-about-twilight crazy-about-twilight | Web | 22. prosince 2009 v 19:13 | Reagovat

Moc hezký. Ani mi to nepřijde úplně jako fantasy a ani podobný ničemu, co bych znala. Jsi asi první u koho jsem četla něca aspoň trochu originálního :))
Fakt pěkný. Jestli bys chtěla (a já doufám, že jo), můžeš se u mě přihlásit do literární soutěže. Úkol v prvním kole je kratší kusovka na libovolné téma, tak jestli chceš, tak se u mě zapiš. :)

11 Renesmee C. Renesmee C. | Web | 2. ledna 2010 v 14:24 | Reagovat

[1]: Souhlas

12 Livien Livien | Web | 23. ledna 2010 v 21:47 | Reagovat

Tak držím si veskrze stejný názor jako na kapitolku první. Lehké, čtivé, zajímavé. Upoutává to mou fantazii, protože nejsem absolutně schopná přijít na to, co se bude dít dál a to mě nutí zase otevřít další část :) Bravo, to je u každého spisovatele důležité - upoutat.
Přesto mi tam trošku vadí pár věcí. Gee se nějak rychle smířila s faktem, že umí číst myšlenky, nějak moc jí to vlastně ani nezadaziro. Upřímně. Kdo z nás si umí představit, že by uměl číst myšlenky??? Myslím, že by to člověka rozhodilo daleko víc.
Pak ta ošetřovatelka. No já nevím. Trefil jí pouze míč do hlavy a padla do bezvědomí. Spíš než domácí vyšetřovatelka by se Gee ocitla někde na ošetřovně nebo v nemocnici :)
To jsou takové moje dvě malé výtky, které vlastně ani nejsou výtkami, protože mi to tam prostě jen nesedělo.
Celkový názor je ovšem velmi pozitivní. Opravdu se mi to líbí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.