1. kapitola

2. prosince 2009 v 18:21 | Annie |  V zajetí myšlenek
První kapitola V zajetí myšlenek je tady. Doufám, že se vám počátek nového příběhu bude líbit. A já se konečně díky tomu dokopu, abych dopsala 4. kapitolu. Užijte si ji. :)


Za okny učebny jsem sledovala, jak se poslední oranžový list odpoutal od stromu, svého stvořitele, a líným pádem se snášel k zemi. Loučil se.

V místnosti si někdo povzdechl a já se zase vrátila do reality. Sledováním padajících listů jsem si krátila hodiny dějepisu celý podzim.

Rozhlédla jsem se po třídě, všimla jsem si, jak moji spolužáci civí do prázdna nebo mají hlavu položenou na lavicí, oči zavřené. Nikdo z nás si v hodinách dějepisu nedělal zápisky.

Vlevo o dvě řady přede mnou seděla jedna z mých nejlepších kamarádek, Kayla. Poznaly jsme se skoro před rokem, kdy jsem přestoupila na tuhle školu. Byla napůl Korejka a napůl Američanka. Obličej jí rámovaly lesklé dlouhé černé vlasy a na svět se koukala velkýma hnědýma očima.

Dříve jsem navštěvovala jednu z nejlepších škol ve městě. Nerada jsem tam chodila a necítila jsem se tam dobře. Mezi dětmi bohatých rodičů a vlastně mezi celou městskou smetánkou jsem měla pouze několik přátel. Začala jsem chodit za školu a dostávala pětky skoro ze všech předmětů. A z toho důvodu mě rodiče odsunuli sem, na školu, kde byli takové případy jako jsem já, ale i normální studenti se skvělým průměrem.


Kayla se otočila přesně ve chvíli, kdy jsem se na ní podívala. Poťukala si na ruku, aby se zeptala, kolik minut ještě zbývá do konce téhle nudné hodiny. Natáhla jsem se přes lavici a tužkou dloubla do zad spolužáka. Cameron se pohnul a za chvilku mi strkal do ruky papírek s číslicí devět. Už si zvykl, že jsem do něj častokrát šťouchala, aby se podíval. Byl jediný, kdo se na těchto hodinách dokázal dívat na hodinky, aniž by úmyslně posunoval čas. Kayle jsem prsty ukázala devítku a ta se spokojeně usmála. Všichni jsme nenáviděli dějepis. V podání profesora Dullnesse byli dvě hodiny v týdnu přímo ubíjející.

"Za minutu." Otočil se ke mě Cameron, ještě před tím, než jsem se stihla zeptat já, s úsměvem na tváři. Natáhl ruce nad hlavu a protáhl se jako kočka.

"Hurá!" zajásala jsem šeptem a začala do tašky strkat penál a sešit, i když jsem je vůbec nepoužila.

Konečně se ozval zvonek osvoboditel a mohla jsem opustit třídu.

Kayla se ke mě rychle přidala. "Dneska to bylo nudnější než kdy dřív. Nezdálo se ti?"

Usmála jsem se. "Možná se nás profesor Dullness chystá unudit k smrti a jde na to postupně."

Společně jsme pokračovaly do jídelny, zařadily jsme se do fronty na oběd.

"Čau," ozvalo se za námi. Přidala se k nám zadýchaná Nathalie, která byla mou druhou nejlepší kamarádkou.

Nath byla vysoká a hubená s blonďatými vlasy, které se jí vlnily až do půlky zad. Znala jsem ji o trošku déle než Kaylu. Její rodina bydlela ve stejné vilové čtvrti, která se nazývala Garden Village, a potkávaly jsme se na akcích klubu, ve kterém byly členkami naše matky.

"Zase jsi se zdržela na chemii s profesorem Trayem?" Nadzvedla obočí Kayla.
Nathalie protočila oči. "Vážně si myslíš, že bych si něco začala s profesorem?"


Ovšem já i Kayla jsme moc dobře věděly, čeho je Nathalie schopná, pokud jde o muže.

"Dělej si co chceš," řekla nakonec Kayla a pokračovala ve frontě.

Vzala jsem si kousek pizzy a neperlivou vodu, a když jsem svůj oběd zaplatila, posadila jsem se k volnému stolu.

"Hele, doufám, že dneska přijdeš do Cobalt baru," řekla Nathalie, když se usadila naproti mně a prohrábla si vlasy.

Přikývla jsem. "Máma mi to dovolila jen proto, že tam jdeš i ty."

"Pořád si stěžuješ, jak je hrozný v Garden Village bydlet, ale máš tam i fajn známí," ukázala na sebe a mrkla jedním okem, "kteří ti zajišťují propustku."

Zvedla jsem oči ke stropu. "Je jich tak málo, že mi stačí jedna ruka, abych je spočítala. Předpokládám, že Kayla tam jde taky." Obrátila jsem oči k druhé kamarádce.

"Jasně, že jo. Nenechala bych si ujít žádnou příležitost, kdy se můžu na chvilku odreagovat. Mimoto mi dalo hodně přemáhání přemluvit Hayley, aby za mě vzala službu v restauraci."

Kaylin táta je Korejec a její maminku i dvě malé děti opustil, když Kayla byla malá. Její mamka ovšem milovala asijskou kuchyni a tak otevřela restauraci s výhradně asijskými pokrmy. Často jsme tam s Nathalie sedávaly, když Kayla zrovna obsluhovala.

~

Po obědě následovaly dvě hodiny tělocviku. Ani jedna z nás tento předmět neměla ráda, ale Nathalie ho přímo nenáviděla.

Cestou k šatnám jsme přemýšlely, co si každá z nás vezme na sebe. Já měla jasno. Černá nařasená sukně nad kolena, síťované punčochy a kožená černá bunda.

Nathalie přemýšlela nad džinovou sukní a tílkem posetým flitry.

Kayla to nijak neřešila. Vždycky si vzala to, co jí přišlo ve skříni pod ruku. Měla ovšem úžasný vkus a kombinovala věci, které by normálního člověka ani nenapadly. Některé oblečení si dokonce šila sama.


~

"Dobré odpoledne, děvčata," pozdravila nás profesorka Wriggleová s úsměvem, když jsme všechny stály v tělocvičně v úboru. "Dnes začneme s volejbalem," oznámila nám.

Nathalie vedle mě zasténala.

"Doufám, že všemu rozumíte. Můžeme začít," řekla poté, co nám vysvětlila pravidla hry. Rozdělila nás do dvou skupin po šesti - ty na které nezbylo místo na hřišti, se posadily na lavičku - a rozmístila nás po hřišti.

"Georgie, stoupni si doprostřed k síti," řekla mi a ukázala na místo, kam jsem se měla postavit.

"První bude podávat vaše družstvo, Nathalie." Hodila kamarádce míč. Chvíli vysvětlovala, jak se správně podává, a pak hru odpískala.

Otočila jsem se na síť, za kterou stály moje spolužačky a čekala až Nathalie začne. Zaslechla jsem, jak se míč odrazil hlasitě od její ruky, a pak mě něco silně uhodilo do temene. Zatočila se mi hlava a já upadla.

"Georgie," slyšela jsem ustaraný hlas profesorky Wriggleové a kroky, jak ke mně všichni běžely. A pak už nic.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Eliota Eliota | Web | 2. prosince 2009 v 19:21 | Reagovat

Téda, Annie, já žasnu. Mám pocit, jako kdyby jsi od KP udělala obrovský skok, co se týká kvality. O to víc je pro mě překvapující to, že je to tak skvělé (ne, že by KP nebyl), když jsi to psala současně s KP. Je vidět, že ti na téhle povídce asi hodně záleží. :)
Opravdu se mi to moc líbilo. Je to takové lehké čtení - zatím. A už se těším, až se probere a bude umět číst myšlenky! :)

2 Hanickab Hanickab | 3. prosince 2009 v 7:49 | Reagovat

Hůůů kloboouk dolůůů ... moc se mi to líbilo a doufám ,že tam bude nějaká ekšn zápletka :-)

3 Annie Annie | 3. prosince 2009 v 17:48 | Reagovat

[1]:[2]: Děkuji vám, vy dvě jste moje velká opora. Jsem ráda, že se to líbí. :)

4 Amber Amber | E-mail | Web | 3. prosince 2009 v 22:03 | Reagovat

Skvělá kapitola! ^^
Určitě to bude báječná povídka, a jak už říkala Eliota, moc se mi líbí ta pohodová lehkost, která z textu vyzařuje :))

5 Hanickab Hanickab | 4. prosince 2009 v 12:08 | Reagovat

Anuše mě se líbí všechno co napíšeš a to né jenom kvůli tomu že to píšeš ty
:-)  já ci taky umět psáát :-/ :-)

6 Slečna Zvědavá Slečna Zvědavá | Web | 9. prosince 2009 v 21:23 | Reagovat

hlásím přečteno, líbí se mi :)

7 Livien Livien | Web | 23. ledna 2010 v 21:39 | Reagovat

To je výborné :D :D Jéé ten konec mě dostal. Chudák si toho tělocviku moc "neužila". Proč jen na těch hodinách dopadám dost stejně?
Pádím na další kapitolku. Souhlasím, že je to lehké a čtivé. Zatím se mi to moc líbí.

8 Lůca Lůca | E-mail | Web | 27. dubna 2010 v 10:01 | Reagovat

Teda Anče! přečetla jsem si to o hodině účetnictví a fakt dobrý. Doufám, že se dokopu to dočíst :D
Kruci. Jak můžu chválit konkurenci?!

9 Keeran Keeran | Web | 26. února 2011 v 23:12 | Reagovat

krasna poviedka...asi nezaspim bez toho aby som precitala pokracovanie :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.