20. kapitola ~ Skok do tmy

3. listopadu 2009 v 19:13 | Annie |  Kruh posedlosti
Poslední a neuvěřitelně dlouhá kapitola téhle povídky. (Neděste se konce, bude ještě kratičký epilog, který všechno ukončí.) Tuhle kapitolu jsem napsala za půlku dne o prázdninách a nedokázala jsem přepsat, ale to přepisování do počítače mě mučí.

Užijte si jí...:)


Domeček, který se stal naším novým domovem byl malý, ale velmi útulný. V přízemí byla velká místnost, obývací pokoj s kuchyní. Většinu domu ovšem zaplňovalo mohutné dřevěné schodiště vedoucí do patra. Strop byl v miniaturní ložnici s koupelnou skosený kvůli střeše, takže se tyto dvě místnůstky ještě více zmenšily.

Dům byl schovaný v malém dolíku mezi kopci. Nedaleko byla malá mudlovská vesnice, kde bydlelo několik kouzelníků. K chaloupce patřila i stodola a malá zahrádka. Remus zasadil několik druhů zeleniny a já zase pár květin, jejichž semínka jsem našla ve skřínce v kuchyni.

~

Dívala jsem se na hvězdy a ležela v trávě naší zahrady, hlavu položenou na Remově hrudi. Lehávali jsme takhle spolu skoro každý večer a povídali si. Témata hovoru se nikdy nevyčerpala. Vždycky bylo něco, co mě nebo jeho zajímalo.
"Spritie, nechtěla bys jet na pár dní za Lily a Jamesem?" zeptal se Remus a prolomil ticho, které na chvíli nastalo.

Natočila jsem hlavu směrem k jeho obličeji. Viděla jsem pouze část jeho krku a spodek brady.

"Proč?"

"Potřebuji na pár dní odjet do Londýna," odpověděl. Zdálo se, že to nechce moc rozebírat.

"Do Londýna? Kvůli čemu? Pojedu s tebou nebo můžu zůstat tady."

"Chci tam vyřešit některé záležitosti. Možná dostanu práci."

Posadila jsem se, abych mu viděla do tváře. "Vážně? To je skvělé."

"Jo." Usmál se.

"Proč tedy nemůžu jet s tebou?"¨

"Bavilo by tě být celý den v hotelovém pokoji?" ptal se s jedním obočím zdviženým.

"Nebudeš bydlet u Siriuse?" odpovídala jsem mu otázkou.

"Ne, bude taky u Lily s Jamesem pomáhat se stěhováním. Mohla bys jim taky pomoct. Co ty na to?"

"Fajn, ale mnohem raději bych byla s tebou nebo zůstala tady," přiznala jsem.

Posadil se a vlasy, které rozfoukal jemný letní vánek mi dal za ucho. "Jsme spolu už měsíc jenom tady. Musím ti lézt na nervy."

"Vůbec ne," namítala jsem.
"A tady tě samotnou nenechám. Ti Smrtijedi zase zaútočili."

Rezignovaně jsem si povzdechla. "Dobře, dobře."

Políbil mě na čelo a zase si lehl a já si opět opřela hlavu o jeho hruď.

~

"Kdy tu James bude?" zeptala jsem se Remuse, když jsem si balila oblečení. Nebylo ho mnoho. Měli jsme být pryč z domu jen pár dní.

Rem seděl na posteli a sledoval každičký můj pohyb s úsměvem na tváři. Na chvíli ode mě odtrhl oči a podíval se na hodinky. "Asi za půl hodiny."

Zavřela jsem kufr a položila ho na podlahu. Přisedla jsem si k Removi. Smutně jsem si povzdechla.

"Budu pryč jen pár dní, Spritie," utěšoval mě.

"Já vím, ale stejně mi budeš chybět."

"Jsi na mě závislá?" ptal se a hlasitě se zasmál.

Přikývla jsem s očima zkoumajícíma vzor na přikrývce. Pořád jsem slyšela jeho smích.

"Je to skvělý pocit," řekl.

Podívala jsem se mu zvědavě do tváře.

Zvážněl. "Jsem rád, když vím, že tu je někdo, komu na mě záleží."

"Máš několik dalších přátel, kteří tě mají ráda," připomněla jsem mu.

"Jenže oni mnou nejsou posedlí," řekl Remus.

"To je asi pravda," přikývla jsem.

Naklonila jsem se blíž a palcem objela jeho měkké rty, a pak jsem ho políbila. Remus mi polibek opětoval. Přisál se na mé rty vší silou. Rukama jsem ho hladila na vlasech. Povalil mě na záda a rukou objížděl tvary mých boků až k lýtku a zase zpátky. Ztrácela jsem přehled o tom, kde začíná a končí moje tělo. Skončil s líbáním na rty a přesunul se ke krku.

Prásk! Ozvalo se někde před domem. Oba jsme leknutím nadskočili. Dalším zvukem bylo ťukání na dveře.

"To bude James," řekl Remus a vyskočil z postele.

Šla jsem za ním a společně jsme otevřeli dveře.

"Nazdárek," pozdravil James s úsměvem na tváři.

Od odjezdu z Bradavic byl první člověk, kterého jsem kromě Remuse spatřila.

"Jamesi," pozdravila jsem ho a objala.

"Jsem tu brzo. Doufám, že jsem vás při něčem nevyrušil." Mrkl jedním okem.

Zrudla jsem, a tak jsem raději vyběhla nahoru do ložnice pro zavazadlo.

"Všechno v pořádku?" ptal se James. Šla jsem už zpátky chodbičkou ke schodišti.

"Ano," odpověděl Remus.

James se podíval ke schodům. Nemohl mě vidět, protože jsem vykukovala za rohem.

"Úplněk je pozítří, že?" zeptal se, když si myslel, že jsem stále z doslechu.

Úplněk? Proč se baví o úplňku?

Remus přikývl.

"Dobře. Lil potřebuje vymalovat jeden pokoj. Sprite může pomoct."

"Jasně. Pozdravuj Lily i Siriuse."
Pomalu jsem scházela ze schodů.

"Taky tě zdraví. Máš být opatrný."

"Myslím, že mám všechno." Seskočila jsem z posledního schodu.

"Tak tedy vyrazíme." Remus se oblékl do cestovního pláště a popadl svůj malý kufr. Zavřel za námi dveře chaloupky.

Objala jsem ho kolek krku a políbila.

"Miluji tě, lásko, uvidíme se za pár dní."

"Taky tě miluji," řekla jsem.

Rty přitiskl na mé čelo a pak se usmál. "Měj se hezky, nádherná." Něžně mě od sebe odstrčil. A pak s hlasitým Prásk! zmizel.

"Fajn. Můžeme," řekla jsem a chytla se Jamese za ruku.

Všechno se začalo točit, zavřela jsem oči, abych se nemusela dívat na tu směsici bleskově se měnících obrazů. Ocitli jsme se nedaleko od Godrikova dolu.

"Musíme jít kousek pěšky, kvůli bezpečnostním opatřením."

"V pořádku," přikývla jsem.

Bylo horké letní odpoledne a slunce pálilo. Scházeli jsme po úzké silničce do vesnice.

"Vidíš tamhlety domy?" Ukázal James na nejbližší rodinné domky lemující silnici, po které jsme šli.

"Ano."

"V tom nejkrajnějším bydlíme."

Zbytek cesty jsme ušli mlčky, netrvalo to dlouho.

James otevřel branku a pustil mě první do zahrady. "Běž dovnitř," vyzval mě, když jsem čekala před dveřmi domu.

Otevřela jsem dveře. Hala byla už částečně zabydlená, ale podle toho, že na několika místech ležely papírové krabice bylo jasné, že dům je krátce obývaný. Dům byl provoněn čerstvou malbou a z vedlejšího pokoje se linula vůně topinek.

James postavil můj kufr na podlahu a odešel do druhé místnosti, který byla, jak sem vytušila podle vůně, kuchyní. Následovala jsem ho. James objímal Lily, která stála u sporáku a otáčela topinky na pánvičce.

"Ahoj, Sprite," pozdravila mě, vyprostila se z Jamesova objetí a objala mě. "Ráda tě vidím. Dáš si topinku?"

"Děkuji, dám." Usmála jsem se na rusovlásku.

James si sedl na jednu ze čtyř židli.

Lily přendala topinky z pánve na talíř. "Sedni si u nás." A pak se podívala na židli, vedle které stála. "Já toho Sirius snad přerazím. Kolikrát jsem mu říkala, aby své smradlavé ponožky nestrkal do kuchyně?" stěžovala si. Vzala ponožky do dvou prstů a odhodila je na podlahu do halu.

"Kde vlastně Sirius je?" zeptal se James.

"Šel do vesnice. Včera tam potkal nějakou holku, co se mu líbila. Jen doufám, že ji nebude vodit k nám."

"Říkal jsem mu, ať si na to počká do Londýna, až bude mít byt sám pro sebe."

Naslouchala jsem jejich rozhovoru a mazala si na topinku máslo a marmeládu.

"A jak to jde u vás, Sprite? Všechno v pořádku? Jak se má Remus?" zahrnula mě otázkami Lil.

"Všechno je fajn a Remus se má dobře."

"Kde že to vlastně bydlíte? Zapomněla jsem to."

"Kousek od Tláskalovy hůrky."

"A někteří kouzelníci tam jsou?" zeptal se James.

"Jen další dvě rodiny v okolí," odpověděla jsem a zakousla se do křupavého pečiva.

"Tady v Godrikově dole jich žije hned několik. Dokonce i Brumbál tu dříve bydlel. Bydlíme tu na jeho doporučení."

Ozvalo se bouchnutí od dveří. "Nazdá - Au! - rek. Kdo dal ten kufr doprostřed místnosti? A hele, kde se tu vzali moje ponožky? Hledal jsem je."

"Není Sirius nějaký zmatený?" zeptala jsem se šeptem.

"Možná ho ta dívka začarovala," přemýšlel James.

"Doufám, že k lepšímu." Povzdechla si Lily a zvedla se ze židle, aby přidělala další topinky pro Siria.

~

Seděla jsem s Lily na lavičce za domem. Obě jsme v rukou drželi horké kakao a pomalu usrkávali. Stmívalo se. V ruce jsem držela kus složeného pergamenu, na kterém stálo, že Remus našel práci a brzy se vrátí do naší chaloupky. Já jsem se tam měla přesunout až zítra večer, abych Lily pomohla domalovat zbytek místnosti v patře.

Chtěla jsem tam být už dnes a počkat na něj, ale James, Lily i Sirius to odmítali. Za žádnou cenu nechtěli, abych tam i jen na vteřinu zůstala sama.

Bylo skvělé vidět zase i jiné lidi, ale Remusova společnost mi chyběla. Odpočívali jsme po těžkém dni.

Ze šeřené oblohy se snesla sova a posadila se na zahradní stolek.

"Večerní Věštec je tady. Jen doběhnu pro drobné," řekla Lily a odběhla do domu.

Mezitím jsem vzala od sovy noviny a přečetla si titulek: V Třáskalově hůrce došlo k dalšímu útoku. Začetla jsem se, když mi došlo, o jaké vesnici se v novinách píše. Útok v Třáskalově hůrce!

Lily přišla a dala sově do váčku přivázaném na noze správný počet mincí. Až poté si všimla mého zděšeného výrazu. "Děje se něco?" zeptala se a vzala si ode mě noviny.

"Musím se okamžitě vrátit domů!"

Lily spěšně přelétla očima titulní stránku. "Nepřichází v úvahu."

"Lily," zakřičela jsem a vstala z lavičky tak prudce, až jsem vylila kakao. "Já se tam musím vrátit. Co když se Remusovi něco stalo?"

"Určitě se mu nic zlého neděje," snažila se mě uklidnit rusovláska, ale marně.

"Předpokládám, že ani ty ani Sirius nebo James mi nepomohou dostat se domů. Takže se tam budu muset přemístit sama, že?"

"Sprite, ještě ti nebylo sedmnáct," napomenula mě Lily.

"No a? Musím prostě vědět, jestli je Remus v pořád a tahle je nejrychlejší způsob."

"Co když je pořád v Londýně?" řekla, jako kdyby tomu ani ona sama v nejmenším nevěřila.

"Počkám na něj doma."

"Sprite, měla bys tu počkat alespoň do rána. Prosím," přemlouvala mě.

"Napíšu ti hned, jak se dozvím, že je všechno v pořádku, ano?" Proběhla jsem zahradou.

Slyšela jsem za sebou Lilyino "Počkej!", ale to už jsem utíkala po cestě od vesnice.

Nesměla jsem se přemisťovat a na hodinách, které jsme kvůli zkouškám v šestém ročníku měli mi to moc nešlo. Přesto jsem musela doufat, že se mi to podaří. V půlce cesty, kam jsem se před dvěma dny přemístila s Jamesem jsem usoudila, že už běžet dál není potřeba. Nikoho jsem neviděla.

Zavřela jsem oči a v duchu jsem křičel místo, kam jsem se chtěla přemístit. Ucítila jsem strašlivý tlak. Nemohla dýchat. Bolely mě uši. Všechno ve mně se kroutilo. Otevřela jsem oči, ve chvíli, kdy všechno přestalo. Stála jsem před chaloupkou. Prohlédla jsem si tělo a s potěšením jsem zjistila, že je celé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliota Eliota | Web | 3. listopadu 2009 v 20:05 | Reagovat

Krásné. :) Annie, jestli jí něco uděláš! To prostě nesmíš, víš? To by se jinak ani trošičku nelíbilo.
A je mi líto, že už to končí... tuhle povídku jsem měla opravdu ráda. :)

2 TeSSiiii TeSSiiii | Web | 3. listopadu 2009 v 21:33 | Reagovat

Ahojky hele popravdě jsem si to nečetla ale přečtu jen kde je 1 kapitola?A nechceš některé povídky zveřejnit u mě na blog samo sebou s autorskymi pravy?hele tuto nabidku nedavam kazdemu..:) napis

3 Annie Annie | Web | 4. listopadu 2009 v 17:37 | Reagovat

[1]: El, vždyť jsem ti přeci říkala, jak to dopadne. ;)

4 Eliota Eliota | Web | 4. listopadu 2009 v 18:58 | Reagovat

Annie: Ehm, nerada to přiznávám, ale já si to nepamatuju. :( Nezlob se, prosím...

5 Annie Annie | Web | 4. listopadu 2009 v 19:04 | Reagovat

[4]: O to víc budeš překvapená. :)

6 Eliota Eliota | Web | 4. listopadu 2009 v 21:35 | Reagovat

[5]: Nééé! :D Já to chci vědět už teď!

7 Hanickab Hanickab | 6. listopadu 2009 v 20:24 | Reagovat

Krásné krásnéééééééééééééééé

8 Jaune Jaune | Web | 8. listopadu 2009 v 17:27 | Reagovat

paráda, letím ještě na epilog ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.