RMS Prolog

1. října 2009 v 18:36 | Annie a Eliota |  Rozdíly mezi smaragdy
Vyhlédl jsem z okna a zamračil se. Za okny se blýskalo a z nebe se snášely velké kapky deště, stromy se kývaly ze stranu na stranu - foukal velmi silný vítr. Povzdechl jsem si, přešel po mém malém pokoji a posadil se na starou dřevěnou židli.

Rozhlédl jsem se okolo sebe. Místnost byla dříve pokrytá světle modrými tapetami s dětskými motivy, které vybral můj otec, když jsem byl ještě malý, není tedy divu, že se obrázky nepohybují - táta je mudla. Jak roky ubíhaly, tapety se začínaly sloupávat.

Podíval jsem se na hromádku učebnic, které se nahromadily na stole. Vedle nich ležely další pomůcky do pátého ročníku. Inkoust, brky, pergameny. A hlavně tam ležela má hůlka.

Opatrně jsem ji uchopil mezi prsty a svěsil ramena. Kéž by mi už bylo sedmnáct! Mohl bych kouzlit i o prázdninách a nemusel denně přemáhat sám sebe, abych hůlku nepoužil.

Zahřmělo.

Bouře se odehrávala i v pokoji pode mnou. Matka znovu udeřila na otce. Její obvyklé téma bylo, že je můj otec naprosto k ničemu. Když jsem se občas podíval z okna, viděl jsem viklající se plot, který hrozil, že se brzy zhroutí a nedostavěnou kůlnu, ke které se nikdo neodvážil přiblížit i když stála trošku rovně. Pravdou bylo, že otec nemohl užívat kouzla a to byla jeho velká slabina.

Slyšel jsem, jak má matka na otce křičí, jak mu nadává. Pohlédl jsem k pootevřeným dveřím. Z chodby do mého do tmy položeného pokoje proudil slabý proužek světla.

Zavrtěl jsem hlavou. Na to že je teprve konec srpna, jsou venku velké nečasy.

"Tobiasi!" zaslechl jsem matčin rozhněvaný hlas. "Už toho mám ale dost! Odstěhuješ se!"

Zastavil jsem dech a zhluboka se nadechl. I když mudly nesnáším, otce mám rád. I když nemůže kouzlit, mám pocit, že mi rozumí.

A pak tu byla ještě jedna osoba z mudlovské rodiny, čarodějka. Má jediná kamarádka. Zbožňoval jsem její široký a přátelský úsměv, její rudé vlasy splývající po jejích zádech, pronikavý pohled zelených očí.

Nevědomky jsem se usmál, ale z mého zasnění mě probral další křik. Zamračil jsem se. Už mě ty jejich hádky unavovaly. Pokaždé mému otci matka vyhrožovala, že ho vyhodí z domu, ale nikdy to neudělala.

Za celý svůj život jsem nepochopil proč.

"Eileen, to snad ne. Co by si lidé pomysleli?" bránil se pokaždé stejnými slovy otec.

"Není to jedno? Už teď nás pomlouvají. Podívej se na naší zahradu, ovšem pokud se to dá zahradou nazvat, jak vypadá. Všichni o nás říkají, že jsme špíny," ohnala se znovu matka.

Lehl jsem si na postel a podíval se na šedavý strop, který už dávno ztratil barvu čistoty. Všechny zvuky mi splynuly do jednoho hučení. Už jsem dál nechtěl poslouchat hádku, ani hromové rány.

To mi bohužel nebylo přáno a pro mou smůlu, jsem ani nemohl usnout, i když bylo už něco po půlnoci.

Nemůžu se dočkat, až zítra před jedenáctou nasednu do vlaku a nechám se jím unášet daleko pryč. Konečně opět vypadnu z tohoto místa, kde není ani trochu klidu.

Jenže příchod do Bradavic znamená i mnoho dalšího. Letos mě čekají zkoušky NKÚ, ale to je to nejmenší, co mi nyní zatemňuje mysl. Více starostí mi dělá ona. Tak moc bych jí chtěl něco říct. Ale jak? Svírá se mi žaludek, když na to pomyslím. Jako kdyby vás někdo škrtil a vy se nemohli nadechnout. Přál bych si se konečně nadechnout a se vším se jí svěřit.

Jenže to nedokážu.

A tak mi zbývá jen jedna možnost. Zbavovat ji těch, kterým se líbí a hlavně nimi musí být znechucena.

A jediná cesta k tomuto cíli vede přes využití její důvěry. Není mi po chuti to dělat, ale jiné volby není.

Pevně jsem k sobě stiskl víčka a přetočil se ze zad na bok. I když jsem byl stále nepřevlečen do pyžama, přetáhl jsem přes sebe deku a pokusil se usnout.

Ale blahodárný spánek stále nepřicházel. Byla tu ale změna, kterou jsem zaznamenal. Rodiče se přestali hádat a po našem malém domku se rozhostilo mrtvolné ticho. Kdybych nevěděl, že tu je má matka a otec, myslel bych si, že jsem tu sám.

Bylo mi divné, že se přestali hádat tak brzy. Obvykle na sebe štěkali dlouho do noci, a pak jeden nebo druhý práskl s dveřmi a odešel. To se tentokrát nestalo.

Ještě chvilinku jsem se převaloval na posteli, ale zvědavost mi nedala. Zvedl jsem se z postele a seběhl do obývacího pokoje. Jako obvykle v něm byl příšerný nepořádek. Co si pamatuji, nikdy tu nebylo uklizeno. Všude bylo rozsvíceno. Rodiče přeci ještě nešli spát. Tak proč je tu takové ticho? Na dlaždičkách v kuchyni leželo nehybné tělo mého otce. Jen očima vytřeštěně těkal. Snad na něj matka nepoužila kouzlo úplného spoutání. To by nikdy neudělala. Chytl jsem otce za nohu a odtáhl jsem ho do obývacího pokoje a s velkou námahou vystrčil na starou rozvrzanou pohovku. V prvním momentě jsem si chtěl doběhnout pro hůlku, ale mé podvědomí mě informovalo, že bych neměl. Matka zřejmě potichu odešla.

"Promiň, tati, ale já kouzlit nemůžu." pokrčil jsem omluvně rameny a posadil se do protějšího křesla. Rozhodl jsem se, že chvíli počkám, kdyby se matka vrátila.

Nevěděl jsem, co říkat, takže se po místnosti rozhostilo ticho. Po pár dlouhých minutách se mi začaly klížit oči a nakonec jsem zkroucen na křesle usnul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.