7. kapitola ~ Proč není lék na smutek?

3. října 2009 v 20:16 | Annie |  Kruh posedlosti
Fanoušci nebelvírského famfrpálového mužstva odcházeli z hřiště s úsměvem na rtech. Vítězství bylo něco jako lék na smutek. Všichni se po vyhraném zápasu začali jako zázrakem usmívat.

Dívala jsem se okolo a když jsem spatřila záplavu stříbrozelených šál, začala jsem se pořádně rozhlížet. Nikde jsem však svého bratra neviděla. Copak se nepřišel podívat na famfrpálový zápas? Věděla jsem, že famfrpál nijak moc nemusí, ale byla jsem ujištěná, že se k němu moje účastnění v zápasu doneslo. Postavila jsem se na špičky, abych lépe viděla.

Začala se tvořit tlačenice. Někdo do mě zezadu strčil. Nezvládla jsem stabilitu, jak jsem stála na špičkách, a upadla.

"Neumíš dávat pozor?" zeptal se ten, co do mě strčil. Poznala jsem v něm mrzimorského chytače, který sice Zlatonku chytil, ale na vítězství to nestačilo.

Ignorovala jsem ho a vyškrábala se na nohy. Celý hábit byl od bláta. Hlasitě jsem zaklela.

Rychle jsem vytáhla hůlku a jednoduchým kouzlem bláto z látky odstranila.


Znovu jsem se rozhlédla. Mezi záplavou studentů jsem poznala svého bratra. Ulevilo se mi, že se přišel podívat na zápas. Znamenalo to, že už určitě není naštvaný.

"Severusi," zakřičela jsem na něj a rozeběhla jsem se proti proudu studentů.

Zamračil se, když mě spatřil, ale stoupl si na okraj cesty a čekal.

"Co chceš Sprite?" zeptal se hned, jak jsem se k němu na doslech přiblížila.

"Pořád jsi naštvaný?" Doufala jsem, že řekne ne. Bylo to už přes měsíc, co se mnou pořádně nemluvil. Vždycky jsem ho odchytila na chodbě, ale on byl tak nepříjemný, že jsem ho po pár otázkách typu jak se má zase pustila.

"Vypadám snad, že tě rád vidím?"

"Co pořád máš? Myslela jsem, že už jsme si to dávno vysvětlili. Kvůli čemu se na mě pořád zlobíš?" Podívala jsem se do jeho černých očí, byly prázdné a studené.

"Copak to nechápeš Sprite?" Vzdychl a zavrtěl hlavou, jak mi naznačoval, že jsem úplně pitomá. "Přátelíš se s lidmi, které nenávidím, které mi ubližují."

"Nejsou tak špatní, když se s nimi přátelíš-" Chtěla jsem říct ještě něco na jejich obhajobu, ale skočil mi do řeči.

"To je ono! Už tě mají v hrsti Spritie. Copak to nevidíš?"

"To vůbec není pravda," obořila jsem se na něj. "Jsem pořád stejná, jen mám o trochu víc přátel. Nebo mám snad kvůli tobě být pořád sama v koutě?"

"Jak chceš Sprite, ale se mnou nepočítej." Okamžitě jsem ho chytila za ruku, ale když mě spražil zlostným pohledem, rychle jsem ji pustila.

~

Už na chodbě před obrazem Buclaté dámy bylo slyšet veselí z nebelvírské společenské místnosti.

"Ďáblovo osidlo," prozradila jsem Buclaté dámě heslo, aniž by se zeptala.

"Jen si běž užívat, ty máš přece možnost. Můžeš tancovat…" stěžovala si z obrazu.

"Vy taky můžete tancovat, uspořádejte oslavu na některém z obrazů," poradila jsem jí.

"Pche! Zkoušela jsem to už tisíckrát, nikdo nemá zájem oslavovat," stěžovala si dál.

Chtěla jsem jí upozornit, že mi ještě neotevřela, ale když jsem se nadechovala, s brbrláním mi otevřela vstup.

V místnosti to hučelo jako ve včelím úlu. Panovala tu veselá nálada, všichni si povídali, někteří tancovali na rockovou hudbu a pili máslový ležák.

"Ano, dámy a pánové, vážení obyvatelé Nebelvírské věže, přivítejme zde další hrdinku dnešního dne. Jmenuje se Sprite Snapeová a dnes střelila neuvěřitelných sedm branek a dalším třem asistovala. Neskutečný výkon, Sprite. Patří ti velký dík. Prosím potlesk pro SPRITE SNAPEOVOU!" křičel na všechny strany odrážeč našeho týmu, Mark Madley.

Musela jsem se začít smát. Okamžitě se ke mě dostal jeden z máslových ležáků. Všichni tleskali a přihrnula se ke mě Heather, která mě okamžitě objala.

"Na zdraví všech," pozvedl svou láhev s ležákem David Lively.

"Na zdraví," ozvalo se sborově a všichni studenti nebelvírské koleje si připili.

Několik chlapců z prvního ročníků nám uvolnila místa na gauči vedle krbu, a tak jsem se posadila a přihlížela okolnímu vzruchu.

Heather si přisedla ke mě. "Kde jsi byla tak dlouho?" zeptala se, když mi ostatní přestali gratulovat k mému výkonu.

"Mluvila jsem se Severusem," odpověděla jsem se zklamáním.

"Takže už je všechno v pořádku?" Zřejmě tu hořkost v mém hlase nepostřehla.

Zavrtěla jsem hlavou a cítila, jak se mi do očí hrnou slzy a snaží se dostat přes hráz spodního víčka.

"Nechce se mnou mluvit. Myslí si, že mě chce Sirius s Jamesem nějak použít proti němu," prozradila jsem jí. Utřela jsem si slzy, a když jsem konečně pořádně viděla, zjistila jsem, že nás několik lidí poslouchá. Mezi nimi byli i ti, které jsem jmenovala.

Heather chtěla něco říct.

"Teď ne, Heath, až nahoře," sykla jsem potichu. Nechtěla jsem tady mluvit o svých starostech, když tu bylo tolik uší, které to slyšet neměly.

Kamarádka potichu přikývla a začala si povídat s Trinity.

~

Bylo pozdě, ale oslava byla stále v plném proudu. Nikomu, zvláště famfrpálovému družstvu, se nechtělo jít na kutě. Pořád jsem seděla na stejném a občas si povídala s někým, kdo se ke mě přidal. Sledovala jsem své spolubydlící, jak tancují a přemýšlela nad další hádkou s mým bratrem.

"Můžu?" zeptal se Sirius, a když jsem přikývla posadil se a podal mi další láhev máslového ležáku.

"Díky."

Usmál se. "Dneska jsi hrála skvěle. Zdá se, že to Jamese doopravdy oslnilo. Možná by se z toho mohlo něco vyvinout. Řekl bych, že se k sobě i celkem hodíte."

"Neřekla bych. Pořád se jen hádáme."

"Nepamatuješ?" zeptal se.

Nechápavě jsem se na něj podívala.

"Co se rádo má, to se škádlívá," řekl mi.

"Tomu nevěřím. Severuse mám ráda, ale hádat se s ním nechci," upozornila jsem ho na nepravdivost přísloví.

"Řekl bych, že tvoje hádka se Sra-." Zpražila jsem ho pohledem, ještě než nadávku stačil doříct. "Promiň, se Severusem je něco jiného."

"To já vím, ale vadí mi to. Jak si může myslet, že mě chcete poštvat proti němu?" ptala jsem se rozhněvaně, než spíš jeho, sama sebe. "Tedy jen doufám, že to nechystáte udělat."

Hlasitě se zasmál. "Myslím, že by ses nedala. Bránila by ses zuby, nehty. Nedovolila bys nám to. Jsi až příliš bystrá a chytrá." Jen jsem zírala, jaká moudra z tohohle, na pohled namyšleného chlapce lezou.

"Můžu se k vám přidat?" Před námi stál Remus Lupin.

"Jasně," přikývla jsem a přisunula jsem se blíže k Siriusovi, abych mu udělala místo.

"Blahopřeji k vítězství, hrála jsi skvěle," gratuloval mi Remus.

"Dík, myslím, že už jsem to dneska slyšela," usmála jsem se.
Neříkal si, že půjdeš spát?" přidal se k našemu hovoru Sirius.

"To ano, ale i nahoře je slyšet ten randál, že jsem si to rozmyslel. Divím se, že to nevzbudilo ještě celý hrad."

"Řekl bych, že každá společenská místnost je nějakým kouzlem odzvučená," namítl Sirius na Removi myšlenky.

Opřela jsem si hlavu o opěradlo sedačky, zavřela oči a naslouchala jejich hlasům, jak se bavili o různých kouzlech použitých v Bradavickém hradu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.