5. kapitola ~ Nepřijatá omluva

3. října 2009 v 19:39 | Annie |  Kruh posedlosti
Na modré obloze si poletovaly ptáčci a hlasitě si prozpěvovaly. Vysoká tráva na školních pozemcích se líně prohýbala pod lehkým větříkem. Ovšem ta sprška optimismu, kterou s sebou přineslo teplé víkendové počasí se na mě nijak neprojevila.

"Nechceš vyrazit ven?" zeptala se mě Heather po sobotním obědě.

"Možná později, ale jestli chceš, můžeš jít teď s Trinity a Camillou. Měla bych mít schůzku se Severusem," řekla jsem jí.

"Dobře, uvidíme se potom," rozloučila se a otočila k našim spolubydlícím.

Doufala jsem, že mi Severus včerejší hádku odpustí a ukáže se, ale když jsem během oběda několikrát prolétla zmijozelský stůl, nikde neseděl. Postávala jsem před bránou na školní pozemky dobrou půlhodinu.

Z venku jsem slyšela hlasy studentů, kteří si užívali jedny z posledních slunečních paprsků letošního roku.

Podívala jsem se na hodinky, čekala jsem tu tři čtvrtě hodiny. Dál už jsem čekat nevydržela, a tak jsem prošla bránou a rozhlédla se. Na vlnicí hladině se odrážel kraj Zapovězeného lesa jako v zrcadle. Kamarádky seděly na kraji jezera a Heather s Trinity si máčely ve vodě nohy.

Heather okamžitě zvedla hlavu, když zaslechla mé kroky. "Nepřišel?" zeptala se.

Zavrtěla jsem hlavou. "Nebyl ani na obědě." Pokrčila jsem rameny a cítila jsem, jak se slzy snaží dostat přes hráz spodního víčka. Nikdy jsem se se Severusem tolik nepohádala. Vlastně jsem se s ním nikdy nehádala.

Camilla, která stála ke mě nejblíže natáhla ruce, aby mě objala. Nechala jsem ji a tiše jí plakala na rameno.

"Určitě se to spraví.," utěšovala mě Trinity.

Přikyvovala jsem a rozhlédla se po školních pozemcích. Utřela jsem si slzy rukávem hábitu, abych lépe viděla na skupinku chlapců. Sirius, opřený o kmen stromu se rozhlížel, a když zjistil, že se na něj koukám zamával mi.

Vysoukala jsem se z obětí a vykročila směrem k Pobertům. "Hned jsem zpátky," zavolala jsem ještě, jak jsem cítila udivené pohledy na svých zádech.

"Siriusi," zavolala jsem na černovlasého bohéma a rukou pokynula, ať jde ke mě. Jeho kamarádi byli překvapení mým chováním. Sirius jim zřejmě řekl o mém odmítnutí. James Potter si líně pohrával se Zlatonkou. Nechával jí vždy o několik centimetrů odlétnout, a pak kolem ní rychle ovinul prsty. Když si všiml, kam jeho nejlepší kamarád odchází, zarazil se a Zlatonka mu uletěla.

"Co se děje? Stalo se ti něco?" ptal se, když si pomalu vykračoval po trávě směrem ke mě.

"Potřebuji se dostat ke vchodu do Zmijozelu," oznámila jsem mu.

Vykuleně se na mě podíval. "Proč?" zeptal se.

Než jsem se nadechla, abych mu odpověděla došlo mu to. "Ach tak, potřebuješ mluvit se Srabusem?" zeptal se.

Zpražila jsem ho temným pohledem, když vyslovil jméno, kterým přezdíval mého bratra.

"Promiň, takže se Severusem?" zeptal se znovu.

Přikývla jsem.

"Ale proč?" zeptal se znovu. Povzdechla jsem si. Občas mi připadal, jako kdyby si stál na vedení.

"Pohádala jsem se s ním pamatuješ?" Sledovala jsem jeho havraní vlasy, jak si s nimi pohrává lehký vánek, abych se mu nemusela podívat do očí. Nemohla jsem se zase topit v jeho hlubokých studánkách.

"Vím, ale já ti vážně nemůžu pomoct," řekl mi nakonec. Také se na mě nedíval.

"Tvůj bratr je ale také ve Zmijozelu. Myslela jsem, že…"

"Nejsem s Regulusem zrovna nejlepší kamarád. Nedokážu ti pomoct. Myslím, že by bylo nejlepší, kdybys nechala Sra - Severuse chvíli na pokoji," radil mi.

"Hej! Siriusi, jdeš nebo se budeš pořád vykecávat se Srabusovou sestrou?" zakřičel James a pomalu se vytáhl na nohy.

"Jmenuje se Sprite." Slyšela jsem Remuse Lupina. Byla jsem překvapená, že se mě zastal. Jamese to ovšem taky zaskočilo.

"Co na tom záleží?," zeptal se ho.

"Měl by ses jí omluvit," navrhl Remus.

James ho zpražil temným pohledem. "Promiň," zakřičel nakonec, když na něj něco Remus potichu zavrčel. Sklopila jsem hlavu a cítila, jak se mi krev hrne do obličeje.

"Měj se," rozloučil se Sirius.

~

Když jsme vešly do Velké síně na večeři automaticky jsem prolétla očima po zmijozelském stole. Střetla jsem se s temnýma očima mého bratra. Byl rozzuřený. Pořád byl na mě naštvaný. Rychle jsem snědla večeři a pádila do Vstupní síně, abych měla jistotu, že Severuse nepropásnu. S jídlem mu to dnes nezvykle dlouho trvalo. Bylo mi jasné, že mu došlo, že tu na něj budu čekat.

"Seve, počkej prosím," zavolala jsem na svého bratra, který chtěl nenápadně splynout s davem a utéct mým ostražitým očím. Otočil se a probodl mně pohledem.

"Co chceš, Sprite? Svolení?" zeptal se naštvaně.

"Ne," zatřásla jsem hlavou. "Chci se ti omluvit."

"Omluvit? Zač?" ptal se znovu.

"Já se s tebou nechci hádat, Severusi, ale to, co jsi udělal bylo neodpustitelné. Nemůžeš mi říkat s kým se mám bavit a s kým ne."

"Takže ty mi radíš, co ti mám říkat?"

Co se to s námi děje? Opravdu za to může jen to, že jsem se setkala se Siriusem Blackem? Nikdy předtím jsme se přece nehádali, tak proč teď? Proč vůbec někdy?

Zavřela jsem oči a odvrátila od jeho obličeje hlavu. Zavrtěla jsem jí a otevřela oči. Okolo právě procházeli Poberti.

"Vážně za to může on?" zeptala jsem se a hlavou pokynula k Siriusovi. "Nechceš se se mnou bavit jen kvůli tomu, že jsem Siriusovi Blackovi řekla, že s ním nechci chodit? Jen kvůli tomu, že jsem se s ním setkala a ty jsi náhodou šel kolem, když jsem vycházela z učebny, ve které jsem se s ním setkala? Je to jen kvůli němu?"

Tentokrát zavřel oči a odvrátil hlavu ode mně on. Potřásl jí, jako kdyby chtěl vypudit z hlavy všechny moje otázky.

"Takže ty jsi mu řekla, že s ním nechceš chodit?" zeptal se nakonec, jako kdyby mu teprve teď všechno došlo.

"Samozřejmě, že ano. Bylo to jen kvůli té pitomé sázce, kterou uzavřel s Jamesem Potterem. A já byla zrovna v nesprávné chvíli na nesprávném místě," vysvětlovala jsem bratrovi.

Severus na mě vykulil oči. "Cože?" Bylo mi jasné, že je naštvaný - hodně naštvaný. Měla jsem raději mlčet. Otočil se a chtěl odejít. Co když chtěl jít za Siriusem?

"Počkej, kam si myslíš, že jdeš?" zeptala jsem se, když se blížil ke schodišti.

"Jestli ti to nebude vadit, půjdu do zmijozelské společenské místnosti," zasyčel na mě a vytrhl se z mého chabého sevření. Dál jsem mu už nebránila a pomalu stoupala po schodech do Nebelvíru.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Luckie Luckie | Web | 3. listopadu 2010 v 21:23 | Reagovat

wow... zajmavý děj :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.