3. kapitola ~ Zřícení do propasti slz

1. října 2009 v 19:16 | Eliota |  Rozdíly mezi smaragdy
Zamračil jsem se a hodil pohled na dívku, která mlčky šla vedle mě. Nechápal jsem, proč za mnou chodí jako ocásek. Celá zmijozelská kolej byla zaplněná mnohem atraktivnějšími kluky než jsem byl já. Co na mě pro boha viděla? Nic! Silně pochybuji, že by se jí líbil můj křivý nos a nebo věčně mastné vlasy. Koneckonců mě se to také nelíbilo.

Nepatrně jsem si povzdechl a přestal ji nenápadně okukovat. Musel jsem si přiznat, že se mi líbí. Byla asi tak stejně vysoká jako já a měla hubenou a hlavně vyspělou postavu. Po zádech se jí vlnily blonďaté vlasy a z bledého obličeje vystupovaly pronikavě zelené oči.

Nebyl jsem si jistý, která je má krásnější. Lily a nebo Rebecca? Moje rudovláska je měla plné obětavosti a téměř vždy jí jiskřily upřímností. Ale ty druhé smaragdy… Blýskala se v nich zlomyslnost a častokrát i chlad.

Rebecca nebyla úplně stejná, jako ostatní zmijozelští. Samozřejmě, že měla úplně stejnou povahu, ale nebyla tak ledová, dávala najevo své emoce. Možná že existoval okamžik, kdy se stala nepřístupnou, ale takovou chvíli jsem ještě nezažil.

Na minutku jsem přivřel oči. Nepatrně jsem si povzdechl. Nemohl jsem se jí dívat do očí. Kdykoli jsem tak učinil, cítil jsem, jak pomalu zapomínám na to, jaká je Lily. Jak je milá, láskyplná a… A jak jí mám rád, možná i miluji.

Ale fungovalo to i naopak. Když jsem pozoroval rudovlásčiny odlesky v duhovkách, má paměť vymazávala Beccu.

Nikdy jsem nebyl romantik a nenáviděl jsem ty prázdné zamilované fráze. Ale tentokrát… Ty slova mi přišla naplňující, trefná… Cítil jsem se jako v pasti. V zajetí svou párů smaragdů, který si vyžadují mou pozornost a omamují mě.

Nemohl jsem utéct.

A… Je vůbec možné, aby se člověk - zvláště někdo jako já - zamiloval do dvou dívek najednou?

Nevěřil jsem na lásku. Matčiny a otcovy city jsem bral jako samozřejmé a jako mladší jsem nepotkal nikoho, kdo by se na mě podíval jinak, než na toho "smradlavého umaštěnce".

A pak jsem potkal Lily. Krásnou rudovlásku, která neměla žádné předsudky a neodhrnovala nade mnou nos. Tato rudovláska v sobě má kouzlo. Dokáže učinit člověka šťastným. A hlavně na něj nezapomene.

Nejhorší na tom je, že jí mít nemůžu. Nikdy by se mnou nechodila. A když jí nemůžu mít já, tak nikdo.

Nesnáším Pottera - není v tom to, že mě s Blackem šikanují - koneckonců, vždyť je provokuji - a nejsou v tom ani žádné výhrady proti němu.

Dovolím mu, aby mi udělal cokoli. Aby mě mlátil, mučil, klidně aby mě i zabil. Ale Lily - mou Lily - mu nenechám.

~

Vím, že jsem sobecký - vždycky jsem byl. A tak jsem ani nesnesl pohled na to, jak se na něj usmála.

Ten úsměv - přesně ten, když se jí koutky kouzelně zvedly a oči jí přitom zajiskřily štěstím - měl patřit mě. A nikomu jinému!

Potichu jsem pěnil vzteky a v hlavě mi to šrotovalo. Čím mám Pottera zase naštvat, aby mi začal nadávat či mě zaklel?

A tak, když se od něj rudovláska trochu vzdálila a já měl možnost kolem těch slavných a hlavně namyšlených Pobertů projít, nemohl jsem si odpustit poznámku o jejich koleji. Samozřejmě, že se to nevztahovalo na Lily, u Salazara, jen to ne!

"Tak, Rebecco," mrknul jsem na blondýnku, která mi už zase lezla za zadkem, "vidíš ty jejich arogantní výrazy? Tak přesně takhle poznáš tu odpornou nebelvírskou pakáž."

Má společnice přikývla a zlomyslně se zašklebila na Blacka. Jedno jsem jí musel přiznat - dokázala udělat to, co se mi hodilo.

Věděl jsem, že to, co jsem řekl popudí jejich ego a také jsem se brzy dostal očekávané reakce.

"Pozor! Špína prochází!" zvolal Potter a štítivě ohrnul nos. Koutkem oka jsem se podíval, zda ho slyšela Lily a k mému štěstí se otočila, ve tváři zlostný pohled.

"Jak originální zvolání k tomu, aby ti ostatní uhnuli," zašklebila se Becca a já překvapeně zamrkal - to jsem tedy nečekal.

"Ale je to trefné," pokračovala a já spatřil, jak z jeho obličeje rychle zmizela náhlá šokovanost. Zašklebil jsem se. Ještě nebyl zvyklý, aby se do něj navážela i tato dívka - možná jí vidí poprvé v životě.

"Nevěděl jsem, že sis už našel buchtu," vložil se do toho Black a propaloval mě nenávistivým pohledem. Ten si nemohl nechat ujít žádnou slovní přestřelku - natož pak tu s kletbami.

"Příjmení Srabusová ti sedne," zamrkal na Rebeccu a ta se jen nechápavě zamračila. Budu jí to pak muset vysvětlit.

"Tobě by sedla třeba nějaká cela v Azkabanu," zašklebil jsem se, "a nebo místo vedle tvého bratra," za ledovou maskou jsem skryl samolibý úšklebek. Dopálilo ho to, což mi potvrdil vytasenou hůlkou.

"Dost, nechte toho!" má rudovlasá kamarádka se do toho konečně vložila a postavila se mezi mě a Poberty.

Za jejími zády jsme se zamračil. Nemám rád, když mě brání holka, ale aby ji uchránil před ostatními, nezbývalo nic jiného než neprotestovat.

"To on si začal!" zamračil se ten blbec s brýlemi a ukázal na mě. Nemohl jsem si nevšimnout, jak se Lily rozzlobila ještě víc. Ani na okamžik jí nenapadlo, že bych za to vážně mohl já.

Zastyděl jsem se. Ano, u mého charakteru to je neobvyklé, ale je to tak. Píchl mě osten lítosti za to, co dělám. Ona mi věří a já jí zatím takhle podvádím, aniž by o tom věděla. A přitom se na to dívá! Pozoruje, jak jí zraňuji, ale zatím to netuší.

Věděl jsem, že se těmito podvůdky řítím do propasti, ze které nemůžu uniknout. A až tam spadnu, přijdou její slzy, které propadlinu zaplní až po okraj a já se budu topit.

Budu se utápět v její nenávisti, vzteku, smutku a úplně nakonec i v zapomnění.

Nechci, aby to přišlo, ale už není návratu. Jednou jí držím a pustit jí odmítám. Raději pak budu umírat v nepřestávajících mukách, než abych přišel o jedinou chvíli s ní!

~

Vložil jsem si do úst měsíček jablka a namočil jsem si brk do inkoustu. Pokračoval jsem ve svém pojednání do Lektvarů a Rebecca ode mě opisovala.

Věděl jsem, že je starší než já, alespoň o rok, a tak jsem nechápal, proč chodí do pátého ročníku jako já.

"Becco, můžu se na něco zeptat?" zvedl jsem k ní oči a setkal se s tou pronikavou zelení v jejích duhovkách. Přikývla.

"Kolik ti je let?"

"Ale!" pobaveně se zamračila. "Copak tě doma neučili, že se nemáš ptát ženy na její věk?"

Ne, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem ani necekl. Tušil jsem, že mi to stejně prozradí. Vždyť jen žertovala.

"Je mi sedmnáct," zamrkala na mě a natáhla krk, aby viděla, co jsem napsal za poslední větu. Pokýval jsem hlavou a chystal se zase ponořit do úkolu. Všiml jsem si, že mám na pergamenu kaňku, jak jsem brk držel trochu déle ve vzduchu. Tiše jsem zaklel a hůlkou skvrnu odstranil.

"A neměla bys být tedy v sedmém ročníku?" zajímal jsem se a natáhl ruku k misce s nakrájenými jablky, které jsem si připravil.

"Já jsem už jednou propadla, a když jsem měla pátý ročník opakovat po druhé, tak mě raději vyhodili," pokrčila rameny a usmála se na mě.

Ani zdaleka se její úsměv nemohl vyrovnat tomu, který měla Lily.

"Nemysli si ale o mě, že jsem nějaká stupidní slepice," zavrtěla poplašeně hlavou a krátce se zasmála. Na okamžik jsem si pomyslel, že se do Zmijozelu asi moc nehodí, ale rychle jsem si vzpomněl na dopolední příhodu.

"Jen mi nejdou kouzelné formule," pokračovala ve vysvětlování a pak do mě drcla loktem.

"Co?" zamračil jsem se.

"No honem, piš dál, ať se s tím nemusím tak dlouho zabývat," pobídla mě a mě se na tváři objevil úsměv.

Opět mi to znělo sobecky a zlomyslně, ale byl jsem rád, že jí z Krásnohůlek vyhodili. Alespoň je nyní se mnou. Dá se říct, je to byla má první kamarádka v této koleji. Nebýt jí a Lily, neměl bych na celé škole nikoho, kdo by se se mnou přátelil.

Po chvilce, co jsem vypracovával zadání, jsem opět promluvil. V její přítomnosti jsem nedokázal mlčet.

"Proč se bavíš zrovna se mnou?" pečlivě jsem pozoroval její obličej, abych poznal pravdu, když bude lhát.

Zamračila se a pak nadzvedla obočí. "Cože?"

"Ve Zmijozelu jsou mnohem zajímavější lidé než já," objasnil jsem jí, kam svým dotazem mířím.

"Jsi mi sympatický, nemáš oplzlé řečičky a chováš se normálně - v rámci mezí," vychrlila na mě plamen slov a pak se docela roztomile zazubila, "stačí?"

"V rámci mezí?" nakrčil jsem nos a ona se potichu zasmála. Bylo vidět, že ještě nepřišla na to, jak to tady chodí a jak dopadají ti, kteří přespříliš dávají najevo své pocity.

"Zdá se mi, že jsou tady všichni plní předsudků a řídí se pravidly, které ani nejsou nijak dané," mírně zavrtěla hlavou.

"Mluvíš o chování mezi kolejemi?"

"A nejen o tom! I v nich je toto nesmyslné chování - zvláště tady, ve Zmijozelu."

"Jenže to všechno vychází z toho, jak se k tobě ostatní chovají. Věř mi, že nebude trvat dlouho a i ty budeš úplně stejná," odmítl jsem její názor.

Vzdorovitě zavrtěla hlavou a vyšpulila rty. Nevěřila tomu.

Ušklíbl jsem se na ní a raději pokračoval v úkolu. Nechtěl jsem se s ní hádat, ještě by se mi začala vyhýbat a já byl tam kde předtím.

Naposledy jsem po ní šlehl pohledem, abych se ujistil, jestli jsou její duhovky stále stejné barvy jako ty Lily.

A byly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nel-ly Nel-ly | Web | 24. října 2009 v 14:47 | Reagovat

AAAACH, tuhle povídku znám... sice jen první kapitolu, ale znám...už je to dost dlouho co jsem tu kapitolu četla a stejně jsem si jí teď vybavila....je to úžasný, vážně úžasný a jsem strašně ráda, že jsem narazila na tvůj blog!!! doufám, že brzy bude pokračování

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.