3. kapitola ~ Kontrolka na nebezpečí

3. října 2009 v 19:23 | Annie |  Kruh posedlosti
Ubíhaly hodiny a dny a na mě se čím dál tím častěji lepil jeden chlapec, který mi začal po pár hodinách otravování lézt opravdu na nervy. Podle pokynů, kterými mě Heather zúkolovala jsem měla být milá, ale ne úplně dostupná a čím dřív se blížil konec týdne, kamarádka vymýšlela další šílené nápady, které se nedaly zrealizovat.

Nastal pátek a já stále neměla ani nejmenší tušení, co s otravným Siriusem Blackem udělám. Zřejmě se bál, že nedostane Jamesových deset galeonů, a tak mě v pátek po obědě zastavil na mramorovém schodišti.

"Počkej Sprite," zachytil cíp rukávu, abych se zastavila. Podle výrazu v jeho tváři jsem nebyla asi zdaleka tolik překvapená, jak by čekal.

"Čekám. Co chceš?" Přesně jsem věděla co chce, ale on nevěděl, že to vím já. Založila jsem si ruce na prsou a podívala se mu do obličeje.

"Myslel jsem, že …" Nadzvedla jsem obočí a čekala až se vymáčkne. "Jestli by ses třeba nechtěla sejít."

Přemýšlela jsem, co by mi Heather poradila, abych udělala. Usmála jsem se. "Fajn. Kde?"

Po tváři se mu mihl úsměv. "V té staré učebně vedle brnění ve třetím patře, o půl osmé. Víš kde to je?" zeptal se.

Mlčky jsem přikývla.

~

Odpoledne ubíhalo rychleji než jsem předpokládala. Po večeři jsem se s Heather usadila do měkkých křesel u krbu a vrhly jsme se na hromádku úkolů, abychom si mohly o víkendu užívat slunečného počasí, o kterém jsem věděla z hodiny Jasnovidectví.

Bylo chvilku po sedmé, když jsem se rozhlédla po útulné společenské místnosti. James Potter byl pouze se dvěma kamarády. Remus Lupin byl jako obvykle zabořený do nějaké tlusté knihy a Peter Pettigrew měl plnou pusu sladkostí. Usmála jsem se. Všichni byli tak rozdílní, ale zároveň je spojovalo jedno. Přátelství.

Uznala jsem, že bych se už i já měla zvednout. Heather na mně hodila jeden významný pohled, ale když jsem jí ho opětovala pochopila. Chtěla jsem si ještě odnést učebnice do ložnice. Kamarádka mě následovala.

"Takže se s ním setkáš?" zeptala se mě, hned jak jsem vyběhla po schodech nahoru.

"Ano," odpověděla jsem a vzala do ruky hřeben.

"Co děláš?" vypálila na mě.

"Češu se," odpověděla jsem jí znovu s trochou netrpělivosti v hlase. Doufala jsem, že jí postřehla.

"To vidím, Sprite. Ale proč? Snad se mu nechceš líbit? Co mu řekneš? Ty nemáš žádný plán?" Kamarádka rychle přecházela pokoj a při každé otázce, kterou mi položila, máchala rukama.

"Nemám," oznámila jsem jí. Heather rychlostí blesku přeběhla pokoj a popadla mě za ramena.

"Ty nemáš nic vymyšleného?"

"Ne, myslela jsem, že budu improvizovat. Udělám to první, co mně napadne. Prostě to nechám osudu."

"Improvizovat?" Zasmála se. "Vlastně si dělej co chceš," řekla nakonec.

"Zvládnu to. Uvidíš," mrkla jsem na ní a podívala se na stěnu, kde vysely hodiny. "Už půjdu."

"Dobře, tak hodně štěstí," popřála mi a já jsem byla opět volná.

Rychle jsem se upravila a schody zpět do společenské místnosti jsem seběhla po dvou. Podívala jsem se na skupinku kamarádů Siriuse Blacka. James Potter zvedl hlavu a prohrábl si vlasy. V tu chvíli mě něco osvítilo. Usmála jsem se na něj a mrkla jsem. On mi úsměv nečekaně opětoval, jako kdyby tušil, co chystám. To mě ještě víc rozesmálo. Proklouzla jsem vchodem na prochladlou chodbu a sbíhala mramorové schody do třetího patra.

"Dobrý večer, Nicholasi," pozdravila jsem skoro bezhlavého ducha, který byl patron Nebelvíru.

"Ach, dobrý večer, Sprite. Rád vás vidím. Kam dnes večer jdete? Za chvilku bude večerka a nerad bych, aby Nebelvír přišel o nějaké body," odpověděl mi duch a urovnával si okruží okolo krku, na kterém stěží držela hlava.

"Nebojte," uklidňovala jsem ho. "Jen si dojdu něco zařídit do téhle staré učebny."

"Takže vy a Sirius Black?" zeptal se Nicholas zvědavě. Duchům nikdy nic neunikne.

"Právě že ne, Nicholasi." Zakroutila jsem hlavou.

"Bude zklamaný, pokud ho odmítnete. Myslím, že jemu se doopravdy líbíte," řekl mi.

To mě rozesmálo. "Ne, Siriusovi Blackovi se nikdy nikdo nelíbí. S každou dívkou si jen hraje." Bylo zvláštní povídat si s duchem, který zemřel v roce 1492 o chlapcích. "Teď už mě omluvte, abych se mohla vrátit před večerkou a Nebelvíru nikdo nemusel strhnout body."

"Ano, to je velice rozumné. Přeji příjemný večer, Sprite," rozloučil se skoro bezhlavý Nick a spokojeně odplouval dál chodbou.

Párkrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla a otevřela dveře do staré učebny.

"Čau," pozdravil mě Sirius opřený o stěnu naproti dveřím. "Myslel jsem si, že už nepřijdeš. Holky mě většinou nenechávají čekat."

"Promiň, potkala jsem jednoho,"…Ducha? "Kamaráda."

Chvilku bylo hodně nepříjemné ticho. Nebyla jsem zvyklá začínat konverzaci, ale musela jsem. "Takže, co jsi chtěl tak důležitého, že jsme se museli sejít tady?" zeptala jsem se.
Chvíli mu trvalo než odpověděl, zřejmě si odpověď hodně promýšlel. "Myslel jsem, že bychom mohli být kamarádi. Chtěl jsem tě víc poznat."

Mlčela jsem. Co jsem měla říkat? Překvapilo mě, že i on, nejhezčí kluk na škole, který měl každý týden jinou dívku, nemá co říct.

"Tak to by jsme s tím měli asi něco udělat," řekla jsem nakonec.

"To by jsme asi měli," přitakal a odlepil se od stěny. Rychlými kroky přešel učebnu a zastavil se pár centimetrů před mým obličejem. Byla chyba to říkat. Měla jsem raději mlčet. Odstoupila jsem od něj. Překvapeně se na mě podíval. "Jsem myslel, že si s tím chtěla něco udělat," řekl. Zřejmě mu ještě nikdy žádná holka neuhnula při prvním polibku.

"Omlouvám se." Myslela jsem si, že to bude mnohem jednoduší.

"Ne, to je v pohodě." Jeho hlas zněl naštvaně. Nepodíval se na mě, když jsem mu pohlédla do obličeje. V jeho bouřkových očích byla zuřivost.

Na jednu stranu jsem se ho chtěla zbavit, aby tu pitomou sázku prohrál. Na druhou stranu jsem měla obrovskou příležitost být holkou nejhezčího kluka na škole. Možná jen na kratičkou dobu, ale jako každá jiná, co s ním chodila byla zapsána do pomyslného žebříčku těch nejlepších, a pokud jste chodili s nejhezčím klukem na škole, tak jste prostě patřit museli. Zasmála jsem se sama sobě. Vážně jsem se chovala tak povrchně? Byla jsem překvapená sama sebou. Snažila jsem se zahnat tyhle příšerné myšlenky hluboko do hlavy, zamknout někam do truhly a klíč zahodit.

Znovu jsem se na něj podívala. Zíral na mě s pobaveným výrazem. Jak dlouho jsem byla zahrabaná ve svých myšlenkách?

"Na co myslíš?" zeptal se mě.

"Vlastně na nic konkrétního. Jsou to jen myšlenkové pochody," odpověděla jsem.

Znovu se zasmál. Pohladil mě po vlasech. "Neurazíš se, když se tě na něco zeptám?"

"Podle toho, co to bude, ale myslím si, že ne."

"Jak to, že tvůj bratr má tak mastný vlasy? Ty je máš tak krásný," řekl mi. Pohrával si s pramenem mých uhlových vlasů. Namotával je na své dlouhé prsty, a když pramínek pustil, měla jsem ho lehce zvlněný. Cukaly mi koutky, ale udržela jsem se.

"Nevím." Pokrčila jsem rameny. "Vlastně i pro mě je to záhada," řekla jsem po pravdě. To mi připomnělo, že jsem od příjezdu do Bradavic svého bratra neviděla. Několikrát jsem ho spatřila v jídelně nebo na chodbě, ale ještě ani jednou jsem si s ním nestihla pořádně popovídat. Budu to muset napravit. Uvědomila jsem si, že mi schází.

Siriusův obličej byl znovu několik centimetrů od toho mého. Už jsem neuhnula. Nemohla jsem odolat. Jeho rty se dotkly těch mých. Paže mi obtočil kolem pasu a přitáhl si mě blíž. Natáhla jsem svoje paže a prsty jsem mu zamotala do vlasů. Naše rty byly dokonale sehrané. A pak najednou někde v mém mozku začala pípat kontrolka s nápisem Nebezpečí. Odtrhla jsem se od Siriova teplého a měkkého těla.

"Tohle nejde. Myslím, že bych ti měla něco říct," řekla jsem, když se na mě tázavě podíval, proč jsem opět uhnula. Nejraději bych se přivinula zpátky k němu, ale nemohla jsem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.