18. kapitola ~ Vymazání z minulosti

4. října 2009 v 10:55 | Annie |  Kruh posedlosti
Začátkem května začalo být takové teplo, jako kdyby už bylo léto. Většina studentů ovšem zůstávala stále zavřená v hradu a ven vycházela pouze v naléhavých případech. Blížili si ročníkové zkoušky a zvláště studenti pátého a sedmého ročníku měli na pilno kvůli zkouškám NKÚ a OVCE.

Já jsem přípravě na zkoušky tolik nedbala, stejně jako většina mých spolužáků. Jen jsem si vždy zopakovala látku, které jsem nerozuměla nebo mi nešla, ale nikdy jsem to nepřeháněla. Přesto jsem v hradu trávila spoustu času. Remus studoval tolik, že skoro neopouštěl knihovnu. A když byl nucen ji opustit, studoval, kde se dalo - po cestě z knihovny do Velké síně nebo společenské místnosti, na chodbách, když nebylo tolik rušno, v sovinci, na astronomické věži nebo u jezera. Vždy si z knihovny nosil tolik knih, že jsem mu s nimi musela pomáhat.

"Kterou zkoušku děláš jako první?" zeptala jsem se, když za námi zapadly dveře knihovny. Protentokrát jsem Rema přemluvila, abychom šli dřív než před zavřením.

"Ještě nevím. Rozpis zkoušek bude zveřejněn až příští týden."

Mlčky jsem přikývla.

Oba jsme potichu kráčeli vedle sebe, prsty do sebe propletené. Pohupovala jsem našima spletenýma rukama a prozpěvovala si jednoduchou melodii.

Za rohem se hlasitě ozývaly rychlé kroky. Nevěnovala jsem jim velkou pozornost. Mohl to být kterýkoliv ze spěchajících studentů.

Snad jen jednoho jsem netoužila potkat. Severus můj vztah s Remem neschvaloval a byl ještě více nabručenější, čímž se už náš tolik zborcený vztah doslova hroutil. Nechápala jsem ho, neustále brblal něco o mé bezpečnosti. Byl jediný, který narušoval tu šťastnou bublinu, ve které jsem spočívala už několik měsíců.

Kroky se ozývaly hlasitěji, až byly tak blízko, že jsem je nemohla ignorovat. Byly až mi příliš povědomé, než abych doufala, že se pletu. Bratr se objevil ve chvíli, kdy jsme zrovna odbočovali za roh chodby. Nebylo kam utéct. Všichni tři jsme zastavili a zírali na sebe.

"Sprite," promluvil Severus jako první a přerušil to dlouhé ticho v napjaté atmosféře. Brala jsem to jako pozdrav. Remuse vedle mě si nevšímal.

"Severusi," opětovala jsem jeho pozdrav.

"Mohl bych si s tebou promluvit?" zeptal se a pak rychle dodal, aby dal najevo, že Rem tu není vítaný. "O samotě."

Pevně jsem chlapci vedle sebe stiskla ruku. Za žádnou cenu jsem nechtěla, aby mě tady opustil, zrovna v téhle chvíli.

"Dobře," přikývl Remus. "Sprite, dej mi ty knížky." Pustil se mě a ruku ke mně natáhl.

Nevěřícně jsem na něj pohlédla. Jak mi tohle může udělat? Přesto jsem uposlechla a knihy mu podala. Než odešel, rychle jsem se natáhla a políbila. Snažila jsem se oddálit nepříjemný rozhovor. Sledovala jsem, jak Remus odchází chodbou, a když zmizel za dalším rohem, pohlédla jsem do černých očí, v kterých plál hněv.

"Takže," začal. Stejně jako já hrál o čas. Jenže já se snažila to mít co nejdříve za sebou, kdežto on všechno jen prodlužoval. "Moc dobře víš, že jsem tě před ním varoval. Neposlechla jsi," vytkl mi.

"Nechápu, proč bych měla poslouchat."

"Je nebezpečný," řekl a nebylo poprvé, co mi to oznámil.

"Co je na něm nebezpečného?" ptala jsem se vytočená.

"To ti nemůžu říct. Sám by ti to měl povědět."

I když jsem Severusova varování neposlouchala, tušila jsem, že mi Remus něco tají. Častokrát chyběl a on, ani nikdo z ostatních, mi nechtěl říct, kde je v době své nepřítomnosti. Chtěla jsem vědět, co mi tají, když to mohou vědět i další jeho přátelé. I Severus to věděl. Když jsem se Rema zeptala, nikdy neodpověděl. Nechtěl abych to věděla, nebo jen nad tím přemýšlela. Moc dobře věděl, jak usilovně nad věcmi dokážu přemýšlet. A já se ho za každou cenu snažila uposlechnout.

"Nechápu, kde jsi k tomu, že je nebezpečný, přišel. James a Sirius ti zase něco nakukali, že?" Zavrtěla jsem hlavou.

Přeskočil otázku o mých přátelích. "Sprite, já tě žádám, aby jsi s ním přestala chodit. Nechci aby…"

"Ne!" utnula jsem ho. "Chceš mi zase promlouvat do duše? Nebudu tě poslouchat. Takže jestli nechceš nic jiného. Půjdu."

Povzdechl si. "Mamka psala, že se táta už asi nevrátí a chce vědět, jestli i ty se ještě někdy ukážeš. Jde o letní prázdniny. Není si úplně jistá, že přijedeš."

"Proč mi nenapsala sama?" zeptala jsem se podezřívavě.

"Nebyla si jistá, že jí odepíšeš," odpověděl výmluvně.

Bylo mi jasné proč. Chtěl si se mnou promluvit.

"Ještě jsem nepřemýšlela nad tím, co se o prázdninách bude dít. Dám mámě vědět," řekla jsem.

"Fajn," odpověděl naštvaně. Všiml si, že ho chci vyřadit ze hry.

"Už půjdu," řekla jsem a podívala se na hodinky.
"Jistě. Spěcháš za ním. Jen si běž. Běž smrti blíž," poznamenal šeptem. Nebylo to tolik potichu, abych to nezaslechla. Toho si on nebyl vědom.

"Nech toho!" okřikla jsem ho. "Jak by mě Remus mohl zabít?" zeptala jsem se.

Nebyla jsem si jistá, jestli to chci vědět. Naštěstí mi bratr na tu otázku neodpověděl.

"Když už nic jiného, slib mi prosím, že v noci nebudeš vycházet ven, ani sama, ani s nikým jiným."

Vzdychla jsem. "Slibuji." Teď jsem v něm opět poznala svého starostlivého bratra. Celý školní rok byl tak odměřený, až mě z toho bolelo. Do očí se mi nahrnuly slzy.

"Proč pláčeš?" zeptal se.

"To nic. Mrzí mě, jak se k sobě v poslední době chováme." Sama sobě jsem se divila, jak moc jsem se změnila.

"Taky je mi to líto. Rád bych se choval lépe, ale copak můžu? Kamarádíš se s mými nepřáteli. Sama jsi se stala mým nepřítelem."

Pozvedla jsem hlavu a uslzenýma očima jsem na něj nevěřícně pohlédla. "Jak mě můžeš takhle brát? Jsem tvá sestra." V té chvíli jsem si těmi slovy nebyla zas až tak úplně jistá.

"To jsi, ale i z příbuzných se mohou stát nepřátelé. Například tvůj kamarád Black zaručeně nenávidí celou svojí rodinu."

"Vy ze Zmijozelu prostě nemáte cit." Po tvářích mi stékaly slané potoky.

Zasmál se tak ledově, až mi přeběhl mráz po zádech. Šel z něj strach. "Vážně si to myslíš?" zeptal se a sám pro sebe se stále usmíval.

"Ano, jste tak hrozně zahledění do sebe a ve sklepení je taková zima, jako kdyby vám zamrzla srdce." Hlas se mi lámal na každém druhém slově. Byla jsem odhodlaná udělat něco, čeho jsem se vždycky tolik bála. Ale pokud mě bratr považuje za nepřítele, už nemělo smysl být jeho sestrou.

Severus mlčel. Na tohle neměl odpověď.

Zhluboka jsem se nadechla. "Severusi," oslovila jsem ho a zavřela oči. Zavrtěla jsem hlavou, jako kdybych z ní chtěla vytřást všechny nepotřebné myšlenky. "Považuješ mě za nepřítele?" zeptala jsem se a už s otevřenýma očima čekala na odpověď. Chtěla jsem se ještě jednou ujistit.

Povzdechl si a stejně jako já před chvíli, zavřel oči. "Ano."

Čekala jsem tu odpověď, takže moje reakce nebyla taková jakou čekal. "Pak už tedy nechci být tvoje sestra. Nechci mít s tebou vůbec nic společného. Už ne!" Ta slova mi připadala až příliš jemná, jako kdybych ho laskala, místo, abych ho odmítala. Možná jsem měla křičet, řvát ta slova.

Naposledy jsem se podívala do jeho tváře a pak se rozeběhla pryč. Nevěděla jsem kam mířím, prostě jsem utíkala co nejdál od svého nebratra, který tam stále vykuleně stál. Až jsem v jednom okenním výklenku našla Remuse s knihou. Ty ostatní byly položeny na podlaze. Namáčkla jsem se k němu a položila si hlavu na jeho rameno. A až když mi sklouzla slza z tváře a dopadla na jeho sněhobílou košili si všiml, že se otřásám vzlyky. Po celou dobu mého pláče se díval do knížky, ale já věděla, že si nečte.

"Spritie, řekneš mi konečně, co se stalo?" zeptal se, když už jsem jen pofňukávala.

Přikývla jsem, ale nic neřekla.

Trpělivě čekal, až jsem zase přestala plakat.

"Lásko, co ti Severus řekl?" zeptal se znovu. Při nebratrově jméně zaskřípal zuby a já se otřásla.

"To já," zaskřehotala jsem.

"Co ty?"

"Řekla jsem, že nechci už být jeho sestra." Mluvila jsem hodně pomalu.

Jen mě pohladil po tváři, ale mlčel. Podívala jsem se mu do tváře. Nenašla jsem v ní žádné emoce. Radost, nenávist, ani nic jiného. Přitáhla jsem si jeho obličej blíž k svému a políbila ho. "Nechci být jeho sestrou, když jsem zároveň jeho nepřítelem," řekla jsem mezi polibky.

Ztuhl a odtáhl se ode mě, což bylo v tak malém prostoru skoro nemožné, aby mi viděl do tváře. Tvářila jsem se tak lhostejně, jak jsem dovedla.

"Řekl ti, že jsi jeho nepřítel?" zeptal se.

"Ano, je mi to jedno." Pokrčila jsem rameny. Nechtěla jsem slyšet jeho odpovědi. Rty jsem znovu přitiskla k těm jeho. Severuse jsem pečlivě vymazala ze své minulosti, aby se mi do paměti vešly jiné, krásnější vzpomínky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.