17. kapitola ~ Uzlíček pocuchaných nervů

4. října 2009 v 10:53 | Annie |  Kruh posedlosti
Hodina Obrany proti černé magii se nám protáhla, a když jsme vycházeli z učebny všichni studenti sedmého ročníku z Nebelvíru a Zmijozelu už netrpělivě čekali přede dveřmi. Procpala jsem se okolo skupinky zmijozelských a cítila jsem, jak mi očima černýma jako uhel Severus propaluje záda. Neotočila jsem se. Chodba byla přeplněná. V době vyučování byla nejvíce frekventovaná, protože po ní procházely nejčastěji studenti na hodiny. Protáhla jsem se mezi dalšími studenty a spatřila jsem skupinku nebelvírských mezi nimi byli i Remus, Sirius a James. Snažila jsem se jít co nejrychleji, abych se vyhnula jejich pohledům. Stále jsem trucovala, že mi lhaly. Každým dnem, každou hodinou, každou minutou jsem jim odpouštěla, ale ještě jsem nedošla k úplnému odpuštění.

"Sprite, počkej," křičela za mnou Heather a podle zvuku běžela.

Zpomalila jsem a čekala až mě kamarádka dohoní.

"Sirius chce s tebou mluvit," řekla mi.

"Tak on mi posílá vzkazy?" ptala jsem se.

"Jo," přikývla. "Pořád nechápu, proč se s nimi nebavíš. Je to už měsíc a ty pořád trucuješ. Je to jen kvůli té knížce? To že ti neřekli, kdo z nich je Náměsíčník?"

"Byla by jsi naštvaná, kdyby ti kamarádi lhali?" zeptala jsem se.

"Asi ano," odpověděla.

"Tak musíš chápat, proč se s nimi nebavím. Vlastně už jsem jim docela odpustila, jen je chci trochu vydusit, aby se za to cítili vinni."

"Promluvíš se Siriem?" zeptala se mě.

"Asi ano," přikývla jsem. Je na čase, abych jim odpustila úplně. Vztek se ze mě pomalu vytrácel.

~

Po dlouhé době jsem večer seděla ve společenské místnosti s ostatními. Většinu ledna jsem se totiž společným prostorám vyhýbala, aby mě nedostihl někdo z Pobertů.

"Čau, Spritie," pozdravil mě Sirius a posadil se do křesla vedle mě ve chvíli, kdy Heather opustila společenku.

"Čau," opětovala jsem mu pozdrav a dál se zabývala učením.

"Víš, mám se ti za nás tři omluvit. Poslali mě jako mluvčího." Zakřenil se.
"Takže se ti vážně, i za Jamese a Rema, omlouvám. Měli jsme ti to říct, ale chtěli jsme, abys na to přišla tak nějak sama."

"Jasně," vybuchla jsem. "Jen ať si po nocích lámu hlavu nad tím, kdo Náměsíčník je. Kdyby jste mi to řekli, mohla jsem se v klidu dloubat v nosu. Nebyly by žádné probdělé noci, žádná zoufalá Sprite. "
Vzdychl si. Byla jsem umanutá a věděla jsem to, ale vztek se mi zase dostával pod kůži. Zase mě to rozzuřilo.

"Sprite, je to moje vina. Nechtěl jsem, aby to vypadalo, že já jsem tebe s Remem chtěl dát do hromady. Já, který to s holkami ani moc neumí. Promiň mi to," omlouval se.

Nevěděla jsem, jak mám reagovat na jeho slova, tak jsem raději mlčela a koukala do knihy.

"Promiň," řekl znovu.

Vzdychla jsem. "Proč jste mi neřekli pravdu?" zeptala jsem se.

"Já nevím. Zdálo se to jako fajn hra, když ty to nezjistíš hned. Trochu jsem ti záviděl, že by ti spadlo štěstí bez žádné námahy do náruče. Tak jsem tě chtěl trochu potrápit."

S vykulenýma očima jsem se na něj podívala. "To se ti tedy opravdu povedlo."

"Já vím." Sklopil hlavu a černé vlasy mu spadaly do obličeje.

Měla jsem nutkání natáhnout ruku a černé vlasy mu zastrčit za ruku. Udělala jsem to.

Zvedl hlavu, aby se na mě podíval. "Odpustila?" zeptal se.

"Jo," přikývla jsem a usmála se.

~

Teď, když už jsem věděla, kdo je Náměsíčník, jsem naopak nevěděla, co mám vlastně dělat. Táhlo mě to k Remusovi. Chtěla jsem s ním promluvit, ale nevěděla jsem, jak začít. Připadalo mi, že se mě straní, aby se mnou mluvit nemusel. I teď když jsem se na něj podívala měl mezi obočím vrásku, jak se mračil a byl ponořený do knihy.

Odložila jsem učení a vyšla ven na chodbu. Procházela jsem se po hradě, ačkoliv už bylo po večerce. Courala jsem se sem a zpátky po těch méně frekventovaných chodbách, kam nechodili učitelé kontrolovat noční klid. Posadila jsem se do okenního výklenku v jedné úzké chodbě ve čtvrtém patře. Kolena jsem přitáhla k tělu a pevně je objala pažemi. Co teď jsem měla dělat? Měla jsem nechat Rema až se sám odhodlá nebo jsem mu měla říct, jak moc se mi líbí sama?

Netušila jsem, jak dlouho jsem tam seděla, ale od špatně těsnícího okna mi byla zima. Už jsem se chtěla zvednout a jít domů, když jsem za sebou zaslechla kroky. Doufala jsem, že to nebude nikdo s učitelů. Bála jsem se podívat přes roh výklenku, kdo to jde. Čekala jsem až přejde a přála si, aby si mě ve výklenku nevšiml. Namáčkla jsem se na sklo a snažila jsem se být neviditelná.

"Sprite, neměla bys být náhodou ve společenské místnosti?" ozval se za mnou kárající hlas.

Otočila jsem se a pohlédla do Removi tváře a úlevou vydechla. "Jak si mě tu našel?" zeptala jsem se.

Zamával na mě zašlým pergamenem. Byl to Pobertův plánek.

"No, jasně." Usmála jsem se.

Přisedl si ke mě do výklenku. "Co tu děláš?"

"Přemýšlím," odpověděla jsem.

"O čem?" vyzvídal.

Významně jsem se na něj podívala a usmála se. "Myslím, že vzhledem k mojí situaci to není těžké uhodnout."

"Omlouvám se, jestli ti přidělávám starosti," řekl a na čele mezi obočím se mu objevila malá starostlivá vráska.

Zavrtěla jsem hlavou. "Nemusely by to být starosti."

"Já vím. Zatím jsem nenašel odvahu tě těch starostí ušetřit."

Usmála jsem se. Byl to zvláštní rozhovor. Oba jsme se ostýchali a oba jsme se při každém promluvení začervenaly, přesto mi přišlo, že si rozumíme.

Zavřela jsem oči a povzdychla si. Na svých rtech jsem ucítila jeho měkké rty. Byl to rychlý, něžný polibek. Když se odtahoval svoje paže jsem omotala okolo krku a prsty mu zajela do vlasů. Nechtěla jsem, aby mezi námi byl jediný milimetr volného místa.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Scissors Scissors | Web | 15. listopadu 2009 v 20:28 | Reagovat

tak na to přišla :) hezký konec

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.