16. kapitola ~ Hotová skládačka

4. října 2009 v 10:52 | Annie |  Kruh posedlosti
Ležela jsem na posteli a zírala do stropu. Cítila jsem, jak každičká část mého těla vyžadovala spánek. Moc jsem si přála, abych už konečně usnula, ale stále mi v hlavě šrotovalo. Tu báseň od tajemného Náměsíčníka jsem znala nazpaměť. Četla jsem ji několikrát za den. Byl už skoro konec vánočních prázdnin a já stále nemohla přijít na to, kdo to může být. Jen jsem každou noc přemýšlela a přeříkávala si tu básničku.

Se Siriem, Jamesem a Remusem jsem byla celý den. Pořádali jsme sněhové války, do kterých se zapojovali i ostatní, hráli různé hry nebo se jen tak poflakovali po hradě, čímž jsme silně vytáčeli školníka Filche a jeho kočku. Sirius s Jamesem totiž dlouho nic neprovedli. A tak se Filch obával, že brzy k něčemu velkému dojde. Paní Norissová nás kolikrát pronásledovala celý den. Snažila jsem se chodit co nejdéle spát a účastnila se všeho, co kluci vymýšleli, abych hned jak si lehnu do postele usnula. Nic z toho ovšem nezabíralo, častokrát jsem usínala před svítáním, kdy první paprsky protínaly mrazivou noc.

Jednoho opravdu mrazivého odpoledne jsem se odhodlala zeptat se i Jamese s Remusem, jestli něco neví o Náměsíčníkovi. Obrýleného kamaráda s věčně rozcuchanými vlasy jsem potkala, při svých toulkách hradem, s koštětem v ruce.
"Ahoj," pozdravila jsem jako první.

"Jé! Ahoj Sprite. Procházíš se?" zeptal se James.

"Tak nějak." Zašklebila jsem se na něj. "Byl jsi si zalétat?" Shlédla jsem jeho oblečení. Trochu připomínal kouli, protože měl na sobě několik vrstev.

"Jo," přikývl. "Je tam pěkná kosa a ještě se rychle setmělo, ale stejnak to stálo zato."

"Můžu jít někdy s tebou?" zeptala jsem se. Třeba by mě chladivý vzduch natolik unavil, že bych konečně usnula dřív než před rozbřeskem.

"Jasně. Co třeba hned zítra?" navrhl James a usmál se.

"Fajn." Pokračovali jsme společně do Nebelvíru. "Můžu se tě na něco zeptat?"

"Ano," přikývl a než mě pustil ke slovu řekl: "Děje se něco, Sprite? Připadáš mi poslední dobou nějak zamyšlená a hlavně unavená." Zastavil se, a když jsem i já zpomalila, pohladil mé fialové kruhy pod očima.

"To nic není. Jen občas nemůžu usnout."

Zavrtěl hlavou, aby mi dal najevo, že nesouhlasí, jak se se svými trápeními vypořádávám.

"Na co jsi se teda chtěla zeptat?" nadhodil konečně a brýle si povytáhl výše ke kořeni nosu.

"Nevíš něco o někom, kdo si říká Náměsíčník?" Stejně jako Sirius se na chvilku zarazil a přemýšlel. "Ne, Sprite, ale tohle mi nic neříká. Kdes toho Náměsíčníka vzala?"

"Dostala jsem od něj knížku k Vánocům a nevím, kdo to je."

Neměla jsem žádný problém se s něčím Jamesovi svěřit. Jemu, Siriovi i Removi jsem mohla důvěřovat. Měli sice ďábelské nápady, ale přesto přese všechno vždycky dokázali poradit, pomoct a utěšit.

"Vážně nevím. Rád bych ti pomohl. Siriuse už si se ptala?"

"Ptala," odpověděla jsem a pokrčila rameny.

"Tak to už ti, má drahá, nijak neporadím."

~

Hned nato jsem se s Jamesem rozloučila s tím, že zaskočím do knihovny. Nepochopil mé počínání. Do knihovny o prázdninách nechodil skoro nikdo. Ale mě říkalo, že bych tam mohla potkat někoho, koho bych se mohla zeptat. Odhadovala jsem správně. Remus seděl u jednoho stolku. Skoro ani nebyl vidět za tou spoustou knih. Kromě něho tam byla pouze knihovnice a jedna dívka z Mrzimoru.

"Ahoj," pozdravila jsem ho šeptem. Remus sebou leknutím trhl.

"Jej! Ahoj!" vykřikl a na pergamen před sebou udělal obrovskou kaňku.

"Snad se neučíš i o prázdninách." Protočila jsem oči směrem ke stropu.

"Neučím se, jen si zjišťuji něco, co mě zajímá. A dneska je tu klid."

"Což znamená, že to studuješ."

"Možná trošku." Naznačil palcem a ukazováčkem jak moc. "A co ty tady děláš?"

"Vlastně… Vlastně si jdu zjistit něco, co mě zajímá." Oba jsme se zasmáli. Od madame Pinceové jsme zaslechly hlasité syknutí.

"O co jde?" zeptal se Remus a upřel na mě zvědavě své jantarové oči.

"Ptala jsem se Jamese i Siria, ale ty nic neví. Tak mě napadlo, jestli ty nevíš něco o někom, kdo si říká Náměsíčník?" zopakovala jsem svoji otázku dnes už podruhé.

"Náměsíčník říkáš?" ptal se a já přikývla. "Ne, to mi nic neříká a pochybují, že tady o někom takovém, něco najdeš. Bude to nejspíš někdo ze školy."

"Já vím. Jen mě to tak napadlo. Už vážně nevím, kde bych měla hledat."

"Je mi líto, že vás vyrušuji v určitě zajímavé konverzaci, ale knihovna se už zavírá," oznámila nám knihovnice rázně.

Remus přikývl a začal knihy, ze kterých si četl, posbírávat. Některé vrátil madame Pinceové na pult, ale převážnou většinu si odnášel do společenské místnosti.

Zpátky jsme šli společně mlčky. Nevěděla jsem, co bych měla říkat a on ostatně taky ne. Bylo to takové tíživé rozpačité ticho. Tušila jsem, že i on si přál, aby tu s námi byl někdo třetí, který by obstarával konverzaci.

"Můžu se podívat?" zeptala jsem se, když jsem konečně přerušila ticho, a ukázala na stočený svitek pergamenu.

"Jo," přikývl.

Já jsem vytáhl svitek z jeho rukou tak, aby mu nepopadali knížky a rozvinula ho. Jeho husté písmo pokrývalo celý pergamen. Psal o hodně pokročilé magii a některým věcem jsem nerozuměla. "To je něco z obrany proti černé magii, že?"

"Ano, hodně se o to zajímám," řekl.

"Vidím. Spoustě těch věcí, co sis vyhledal nerozumím." Vrátila jsem mu svitek. Nemohla jsem na to přijít, ale jeho písmo jsem už někde viděla.

Konečně jsme došli k Nebelvíru. Remus odpověděl Buclaté dámě heslo a pustil mě dovnitř jako první.

"Á! Tady jste. To je doba." Vrhl se k nám Sirius. "Jamesi, už jsou tady!" Zavolal na kamaráda, který byl zřejmě v chlapecké ložnici.

"Jdeme někam?" zeptala jsem se.

"Jasně," přikývl Sirius.

"Kam?" zeptal se Remus stejně zmatený jako já.

"To ještě nevíme," řekl James ve chvíli, kdy seběhl schody a přistoupil k nám. "Chceme se prostě projít po hradě." Vytrhl Remusovi knihy a položil je na jeden stolek. "Půjdeš s námi!" přikázal mu. Určitě si všiml, jak chtěl něco říct, aby mohl zůstat ve společenské místnosti. "Musíme si to dneska užít. Zítra se sem všichni přivalí a škola bude narvaná."

"Dobrá," řekl Remus a všichni čtyři jsme vyšli na chodbu.

"Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti," zadeklamoval Sirius s hůlkou přiloženou k omšelému pergamenu. V tu chvíli se jako síť začaly šířit tenké inkoustové čáry tvořící mapu Bradavic.

A písma pod horním okrajem hlásala: Pánové Náměsíčník, Červíček, Tichošlápek a Dvanácterák, dodavatelé čarodějných pomůcek pro všechny rošťáky, mají tu čest vám předvést POBERTŮV PLÁNEK.

"Znáte ty, kdo tuhle mapku dělali?" zeptala jsem se.

"Jo," zasmál se James, jako kdyby mi to mělo dojít už dávno. "Tři z nich stojí před tebou."

"Fajn," řekla jsem a dala ruce v bok. "A kdo z vás je Náměsíčník?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Scissors Scissors | Web | 15. listopadu 2009 v 20:25 | Reagovat

kdo to jenom bude? ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.