15. kapitola ~ Náměsíčník

4. října 2009 v 10:50 | Annie |  Kruh posedlosti
Probudilo mě až příliš bílého světla a těžkost nohou. Otevřela jsem oči do prázdné ložnice, kterou jsem měla mít jen pro sebe. Vadilo mi ticho, které v ní panovali. Neslyšela jsem žádné podřimování svých spolubydlících, ani jejich převalování se na posteli. Za okny se z hustých nadýchaných mraků snášely velké vločky podobné ptačím pírkům. A v nohách postele ležela hromádka zabalených dárku. Usmála jsem se a přelezla postel. Vzala jsem jeden z balíčků navrchu a strhla nedočkavě balící papír. Byla to krabička a v ní kosmetické potřeby pro každou mladou čarodějku, kterou jsem dostala od Heather, Trinity a Camilly. V dalším balíčku jsem objevila trochu domácího cukroví od matky s pozdravem od Severusem. Od táty mi přišel jen dopis ze Skotska, ke kterému přiložil několik galeonů. Zbýval už jen jeden dárek. Byl hrozně těžký, a když jsem ho rozbalila, z balícího papíru se vyklubala Tradiční souprava pro údržbu košťat.

"Páni!" vydechla jsem. Tahle souprava musela být hodně drahá, a tak jsem rychle začala hledat lístek s přáním veselých Vánoc. Byl provázkem uvázaný k bavlněnému pytlíku, ve kterém souprava byla s podpisem Jamese, Siriuse, Remuse a Lily, kteří se určitě na soupravu složili.

Chtěla jsem se rychle obléknout, abych mohla svým přátelům poděkovat. Ve spěchu jsem ustlala postel a na zem dopadl ještě jeden balíček. Rozbalila jsem ho a vyklubala se z něj malá knížka básní. Přemýšlela jsem, kdo by mi mohl takovou knihu dát. Nikdo mě nenapadal. Od všech svých přátel jsem už dárky dostala. Prolistovala jsem prvních pár stránek. Věnování, které bylo určeno pro Gwendolínu Zápalkovou, autorovu inspiraci, bylo přeškrtnuto. Místo něho, tam byl vzkaz pro mě.

Pro tebe, Spritie. Náměsíčník

Náměsíčník? Kdo to mohl být? Hlava mi div nepraskla, jak usilovně jsem přemýšlela. Několikrát jsem knihou prolistovala, jestli tam není nějaké znamení. Nakonec jsem se rozhodla, že si knížku přečtu až večer a vypravila se do společenské místnosti.

"Veselé Vánoce, Sprite," popřál mi James. "A díky za tu encyklopedii famfrpálu."

"Tobě taky," opětovala jsem své díky a rozhlédla se. "Kde jsou ostatní?"

"Remus šel do sovince a Sirius už půl hodiny vstává z postele." Obrátil oči v sloup.

"Kdo říká, že jsem ještě v posteli?" ptal se Sirius od schodů k chlapeckým ložnicím.

"Tak už si se vyspal? Konečně můžeme jít na snídani. Mám hlad jako vlk," prohlásil James.

"A co Remus?" zeptala jsem se.

"Ví, kde nás hledat." Mrkl na mě Sirius. Bylo mi jasné, že tím myslí ten jejich plánek.

James vyšel na chodbu a já zatahala Siriuse za rukáv. "Musím se tě na něco zeptat. Nevíš o někom, kdo si říká Náměsíčník?" zeptala jsem se rychle a potichu.

Sirius se na chvilku zarazil. Věděl snad o někom, kdo si tak říká? "Ne, o nikom takovým nevím," odpověděl nakonec.

"Musím teda pátrat sama," řekla jsem a vyšla na chodbu ze společenské místnosti.

Ve Velké síni panovala skvělá nálada a dokonce i zmijozelští byli přátelštější než obvykle. Museli být, protože uprostřed místnosti byl pouze jeden stůl pro studenty. Okolo něho stálo osm obrovských a nazdobených smrků. Stůl učitelů i studentů se prohýbal pod různými dobrotami a všichni se najedli až k prasknutí.

~

Po snídani jsem s kluky vyšla ven a užila si skvělou sněhovou bitvu. Takticky mě Sirius dal do týmu k Remusovi. Byla jsem na něj naštvaná. Připadalo mi, že to s tím dohazováním už trochu přeháněl. Remus se mi líbil a měla jsem ho ráda, ale kdybych ho doopravdy chtěla, postarala bych se o to sama a mnohem pomaleji. Navíc k tomu všemu tu byl ještě ten tajemný Náměsíčník, o kterém jsem neustále přemýšlela. Nemohla jsem se dočkat večera, až si zalezu do postele a tu básnickou sbírku si přečtu.

Při obědě jsme se všichni zase přecpali a ve Velké síni jsme posedávali až do pozdního odpoledne a chvilkami ujídali jídlo ze stolu. Když jsme se navečer přecpaní přesunuli do společenské místnosti, zase jsem musela přemýšlet.

"Sprite!" zakřičel James a vytrhl mě z myšlenek.

"Co je?" zeptala jsem se.

"Byla jsi trošku mimo." Zachechtal se. "Sníš s otevřenýma očima alespoň deset minut a nekomunikovala si s námi."

"Promiň," omluvila jsem se.

"Už se probrala?" zeptal se Sirius a v ruce nesl nějakou krabičku.

"Jo," odpověděl James za mě. "Zahraješ si s námi Kouzelníku, nezlob se?"

"Jasně," přikývla jsem a posadila se ke stolu.

~

Ještě dlouho poté, co jsem dala kamarádům dobrou noc, jsem seděla na posteli a pročítala si malou knížečku. Bylo obtížné jí číst. Knížka nebyla nejnovější a některá slova byla hodně zastaralá. Některé básně jsem musela přečíst několikrát, abych vůbec pochopila význam slov. Byla to sbírka milostných básní a sonetů. Všechny vypovídali o lásce chlapce k nějaké dívce.
Nakonec jsem se prokousala celou knížkou a pořád jsem nenacházela význam toho, proč jsem jí dostala. A pak jsem na zadní stránce objevila něco napsaného inkoustem.

S otevřenýma očima sním,
a měsíc v úplňku je,
magičtější to bude tím,
že láska přitahuje.

Na nebi hvězdy svítí,
z jezera slyším tichý zpěv,
jak lidé jezerní pějí:
chlapcem otřásá zamilovaný jev.
Miluji Tě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Scissors Scissors | Web | 15. listopadu 2009 v 20:22 | Reagovat

to Kouzelníku, nezlob se, bych chtěla mít doma :D ta báseň ke konci je moc hezká, povedla se ti :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.