13. kapitola ~ Led

4. října 2009 v 10:49 | Annie |  Kruh posedlosti
První sluneční paprsky protnuly noční oblohu a já usoudila, že už je čas vstávat. Skoro celou noc jsem přemýšlela o Siriových slovech. Zvedla jsem se z postele a přešla ke dveřím do malé koupelničky sloužící k zcivilizování uzdravených pacientů ošetřovny. Podívala jsem se do zrcadla nad umyvadlem. Černé vlasy se zacuchaly do jednoho velkého vrabčího hnízda na vrchu hlavy. A pod velkýma zelenýma očima byly fialové kruhy. Povzdychla jsem si a začala se upravovat.

~

Ve Velké síni probíhala obvyklá snídaně. Prošla jsem dveřmi a vydala se k nebelvírskému stolu. Jako první mě zaregistrovala Heather a poté i ostatní přátelé. Všichni seděli u sebe. Byla jsem ráda za to, že se spolu baví a já nemusela běhat každou chvíli od jedné skupinky ke druhé. Sirius s Remusem mi uvolnili místo mezi sebou a v tu chvíli mi to došlo. Celou noc jsem přemýšlela, proč by měl James opustit Lily, nebo proč by se měl Sirius napravit, když sám přiznal, že by to nevydržel. Určitě myslel na Remuse!

"Takže už ti nic není?" zeptal se a já se podívala do jeho jantarových očí. Vypadal pobledle jako obvykle, ale přes všechno trápení, jehož důvod jsem neznala, se usmíval.

"Ne," zavrtěla jsem hravou. Podívala jsem se na druhého spolusedícího a přikývla. "Už to vím," zašeptala mu do ucha.

"Tak kdo?" zeptal se stejně potichu.

"Remus," pošeptala mu zpátky.

Přikývl a zasmál se. "Věděl jsem, že to zvládneš," řekl nahlas. Ostatní v tom ani nemuseli hledat skryté významy.

"Moc jsi toho ale nenaspala co?" ptala se Heather.

"Ne, ten kluk vedle mě pořád chrápal," zalhala jsem.

Rychle jsem snědla několik topinek a nalila do sebe horkou kávu v domění, že mě alespoň trochu probere a rozloučila jsem se se slovy: "Musím si ještě dojít do věže pro učebnice."

Cestou zpátky jsem brala schody dolů po dvou. Přeběhla jsem chodbu a už jsem zase sbíhala schody. Hodinu jsme měli v prvním patře. Na konci chodby jsem spatřila hubenou postavu v rozevlátém plášti. Jednoznačně to byl Severus. Svého bratra bych poznala i ve tmě.

"Spritie," zavolal na mě. "Počkej, musím s tebou mluvit."
Zastavila jsem se a počkala, až ke mně dojde. Mezitím jsem si stihla nasadit masku ledovosti a lhostejnosti. "Co je?" zeptala jsem se.

"Doufám, že pojedeš na Vánoce domů," řekl sebejistě. Tvářil se pochmurně a stejně jako já byl jako led.

"Proč?" zeptala jsem se znovu. "Moc dobře víš, že domů, o jiných než o letních prázdninách, nejezdím."

"Takže si ten dopis nedostala," uvažoval a spíše než mě, si to řekl sám pro sebe.

"Jaký dopis? Od mámy?"

"Ano, psala mi, že se s tátou pohádali a on odešel. Nechce být sama," oznámil mi.

"Cože?" Vykulila jsem na něj nevěřícně oči. Rodiče se hádali, a to častokrát, ale nevěřila jsem tomu, že by táta odešel.

"Psal mi i táta," řekl o chvilku později.

"A?" Páčila jsem z něj každé slovo. Naschvál protahoval náš rozhovor, aby se mnou mluvil co nejdéle.

"Chce si od hádek na chvilku odpočinout a jel k bývalému spolužákovi do Skotska."

"To tam zůstane i přes Vánoce?" ptala jsem se znovu.

"Nevím, každopádně bychom měli jet domů," poznamenal bratr.

"Ne." Měla jsem chuť si dupnout, jako malé rozmazlené děcko. "Zařekla jsem se, že tam jezdit nebudu."

"Jde o celou naší rodinu, Sprite. Musíš jet," přikazoval.

"Ne, já už do té rodiny nechci patřit."

Tentokrát vykulil nevěřícně oči on. "Co to povídáš? Věděl jsem, že tě budou posílat proti mě. Už tě mají v hrsti, stejně jako Lily."

"Nejsme žádná sekta," upozornila jsem ho. "A navíc nikdo mě proti tobě nepoštval, to já sama nechci jet domů, který už dávno naším domovem není."

"Jak chceš, Spritie, ale mámě to napíšeš sama," řekl a odcházel.

"Fajn," zakřičela jsem za ním.

Otočila jsem se zpátky k schodům stoupajících do vyšších pater. Nechtělo se mi jít na hodinu, kde by mi profesorka McGonagallová vynadala za pozdní příchod. Bylo to zbytečné tam chodit, když všichni ostatní už měli rozdělané práce. Vrátila jsem se do společenské místnosti a napsala dopis matce. A po zbytek svého volného času vybírala z katalogů na stole vánoční dárky pro své kamarády.

~

Dveře zaskřípaly a do společenské místnosti se nahrnulo několik studentů.

"Sprite, co tu děláš? Proč si nepřišla na Přeměňování?" ptala se mě Heather a posadila se do křesla vedle mě.

Rychle jsem schovala vyplněnou objednávku z Krucánků a kaňourů, kde prodávali deníky, do kterých se může dostat jen píšící osoba. Objednala jsem rovnou čtyři. Pro Heather, Lily, Trinity a Camillu.

"Mluvila jsem se Severusem," zašeptala jsem, když jsem si všimla, jak se ostatní snaží poslouchat. "Táta odjel do Skotska po hádce s mámou."

"Cože?" napodobila mojí reakci Heather. "To snad ne. Co po tobě chtěl?"

Moje kamarádka prostě musela vědět všechno. Neměla jsem problémy jí to říct, protože jsem si byla jistá, že dokáže udržet tajemství. Vždycky ho dokázala udržet. Byla jako vrba a za to jsem jí měla ráda.

"Chce abych odjela na Vánoce domů."

"Vážně? Myslela jsem, že domů jezdíš jen na léto," prohlásila Heath.
"To taky jezdím. Severus si myslí, že by máma neměla být o Vánocích sama. Jenže to ona může za to, že k ní nejezdíme. To ona nám rozprodala všechny věci v pokoji."

"A pojedeš?" zeptala se.

"Samozřejmě že ne. Budu tady s vámi a pořádně si to tu užiju."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.