12. kapitola ~ V kruhu

4. října 2009 v 10:47 | Annie |  Kruh posedlosti
Otevřeným oknem ke mně doléhaly vzdálené hlasy studentů. Na kůži mě hladil chlad a slaboučké zimní sluneční paprsky. Zavrtěla jsem se a otevřela jsem oči. Lektvar, který mi včera připravila madame Pomfreyová účinkoval dokonale. Zdálo se, že obě končetiny jsou v pořádku. Zvedla jsem hlavu, ale rychle jsem ji zase položila na polštář, protože se mi zatočila.

"Možná na vás působí vedlejší účinky," promluvila ošetřovatelka.

Porozhlédla jsem se po místnosti, na nočním stolku vedle mé postele ležela spousta krabiček s cukrovým.

"Jak dlouho tu ležím?" zeptala jsem se.

"Jsou dvě hodiny odpoledne. O přestávce na oběd se tu na vás přišlo podívat spoustu přátel. Musela jsem požádat profesorku McGonagallovou, aby zde sjednala pořádek. Strhla se hádka kvůli vašemu bratrovi," vysvětlovala madame Pomfreyová a zdálo se, že byla opravdu popuzená incidentem, co se tu stal.

"Divím se, že mě to neprobudilo," řekla jsem s údivem.

"Zdá se, že lektvar zapůsobil, protože jinak by jste se určitě probudila. Určitě vás ty zlomené končetiny nebolí?" ujišťovala se madame Pomfreyová.

Nohu jsem zvedla nad postel a rukou zatřásla. Nic mě nebolelo. "Ne," řekla jsem. "Kdy budu moct jít?"

"Možná bych vás tu měla ještě nechat přes noc. Míst je tu pro další zraněné dostatek. Nejsem si úplně jistá těmi vedlejšími účinky."

"Cože?" zeptala jsem se. Připadala jsem si jako pokusný králík.

"Tenhle lék mi přišel teprve před dvěma dny z nemocnice svatého Munga. Léčí všechny zlomeniny a modřiny a vy jste teprve druhá osoba, na které to zkouším. Nemusíte se ničeho obávat. Pan Hump dopadl v pořádku a, stejně jako vy, může odejít už zítra ráno."

Rozhlédla jsem se po místnosti. O dvě postele ležel chlapec z druhého ročníku a usmíval se. "Už aby to bylo," poznamenal a zašklebil se.

Ve stejné chvíli se otevřeli dveře vedoucí na chodbu a prošlo jimi pět lidí. Lily šla ruku v ruce s Jamesem a oba se usmívali. Za nimi vykukovala Heather, která v ruce držela velkou krabici nějakých dobrot. A tuhle malou skupinku uzavírali Sirius a Remus.

"Nazdárek," přivítala jsem je s úsměvem.

"Dnes tu můžete být o chvilku déle, ovšem chovejte se tiše a slušně, jinak budete muset odejít. Doufám, že v době, kdy tu budete nepřijde bratr slečny Snapeové."

"To my taky doufáme," řekl Sirius a posadil se ke svým přátelům na vedlejší postel.

"Takže už jsi zdravá?" zeptala se Heather.
"Zřejmě," přikývla jsem. "Zůstanu tu do rána kvůli vedlejším účinkům nového lektvaru."

"Něco jsme ti přinesli," podala mi krabici kamarádka. "Trinity a Camilla tě pozdravují, ale nemohli přijít. Madame Pomfreyová kvůli té hádce omezila přístup tvých návštěv."

"Co se tu vlastně stalo?" zeptala jsem je a podívala se do obličejů svých kamarádů. Ti se zase dívali na sebe jako kdyby se v mysli dohadovali, co mi řeknou. "Chci vědět všechno," podotkla jsem nakonec.

"Ehm…," ujal se slova James. "Přišli jsme sem o polední přestávce. Já, Sirius, Rem, Lily, Trinity, Camilla a Heather. Zkrátka všichni." Ukázal na hromádku neotevřených sladkostí, které byly položené na nočním stolku. "Pak se tu objevil tvůj bratr a začal na nás křičet, co sem vůbec chodíme, že ty jsi jeho sestra a taky jen on by měl k tobě chodit. Nedali jsme se. Od září na tebe nepromluvil a teď se tě snaží před námi, kteří ti pomohli chránit? Vlastně ani nevím proč se spolu vy dva nebavíte." Pozvednul obočí James a porozhlédl se po svých přátelích, aby mu to některý z nich vyjasnil. Když nikdo z nich nic neříkal otočil se zpátky ke mě.

"Na tom ani nezáleží." Mávla jsem rukou.

O tom, proč jsem se pohádala se Severusem věděli pouze Sirius, Heather, Severus a z velké části i Lily, které to můj bratr prozradil. Jenže ani Lily ani Severus nevěděli o tom, že jsem Siriuse v onehdy nešťastný večer odmítla, kvůli Jamesovi. Bratr o mé lásce k Jamesovi sice věděl, ale jen díky tomu, že se to dočetl z mého deníku o jedněch letních prázdninách.
Společně s mámou a tátou jsme bydleli v jednom malinkatém domečku, který rok od roku chátral. Taťka skoro vůbec nebyl doma, protože se snažil ukořistit každou korunu k dobru, byť i tu, která ležela na zemi. S bratrem jsme bydleli v tom nejmenším pokoji v podkroví. Nebylo tam dostatek místa, abychom každý měli soukromí, a tak se stávalo, že jsme před sebou nikdy nic neutajili. Když jsme se o jedněch letních prázdninách vrátili domů, místo postelí a nábytku, ležely na podlaze v našem miniaturním pokoji dvě omšelé matrace a krabice, které měli sloužit k uložení oblečení. Rodiče na tom byli tak špatně, že vlastním dětem rozprodali nábytek. Od té doby jsem odmítala jezdit na prázdniny v průběhu školního roku domů. Bohužel o letních prázdninách jsme domů museli. Stejně tak jsem si všechny potřebné maličkosti přestala zapisovat do deníku, ale snažila jsem si je uchovat ve vzpomínkách.

Černovlasý bohém se zasmál a mrkl na mě. Bylo mu jasné, proč to chci za každou cenu ututlat.

"Co je tu tak vtipného?" zeptal se James s nechápavým výrazem ve tváři.

"Nic kámo, nemusíš vědět všechno," poznamenal Sirius.

"Ty to snad víš?" ptal se dál James.

"Lidi mě občas používají jako vrbu. Ta co stojí na školních pozemcích, by je ještě před tím, než by se stačili vyzpovídat umlátila."

"Ty a vrba?" promluvil poprvé za dnešní návštěvu Remus. Hlasitě se zasmál. Měl takový zvláštní a zvonivý smích. Trošku mi připomínalo jako vlčí vytí. Pak už jsme se smáli všichni.

"Utište se," napomenula nás madame Pomfreyová. "Možná by jste už měli odejít. Za chvilku vás čeká večeře."

Čas s mými přáteli ubíhal tak rychle, že jsem si ani nestihla uvědomit, kolik je hodin.

"Dobře," uposlechla příkazu Lily, ostatně jako vždycky, a zvedla se.

"Moc sladkostí si nesnědla," poznamenala Heath.

"Ne, měla bys je odnést. Uděláme si zítra nějakou párty. Co ty na to?" Mrkla jsem na ní.

"Fajn," přikývla a vzala do ruky tolik krabic, kolik unesla. Lily, James i Remus jí pomohli s obnosem.

"Běžte napřed," řekl Sirius, když na něj James od dveří zavolal. Všichni se udiveně ohlédli, ale uposlechli jeho přání.

"Víš, nikdy jsem se do nikoho nezamiloval, tak nevím jaké to je, když má někdo zlomené srdce," začal, když se ujistil, že kamarádi odešli. "Na Jamese si už zapomněla?" zeptal se.

"Ano," přikývla jsem. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna Sirius se bude starat o moje city. "Kdybych teď chtěla Jamese a Lily od sebe oddělit, bolelo by mě to mnohem víc, než kdyby mě odmítl. Zničila bych jim život. Jsou pro sebe jako stvořeni."

"Vypadáš pořád tak nešťastně," poznamenal.

"Nic to není. Všechno se to pořád tak zamotává. Připadám si jako v nějakém kruhu."

"Víš, Spritie." Chytl mě při tom za ruku. "Já bych ti nerad ubližoval. Vím, že bych tě po několik dnech, možná týdnech, musel vyměnit za někoho nového."

Teď sem se do toho ještě více zamotala. Nechápala jsem, co tím myslí. Nakrčila jsem obočí a chtěla ho poprosit, aby mi svůj záměr vysvětlil.

"Chci tím říct, že chci, abys byla šťastná s někým, kdo tě bude milovat. A já vím, kdo."

"Kdo?" zeptala jsem se nedočkavě.

Zasmál se hrdelním smíchem. "Nebudu to ani jednomu z vás ulehčovat. Však ty na to nakonec přijdeš," řekl tajemně a s úsměvem na rtech odešel z místnosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.