10. kapitola ~ Přihlížení

4. října 2009 v 10:45 | Annie |  Kruh posedlosti
Odcházela jsem z knihovny obtěžkána knihami. Několik se mi jich vešlo už teď do tolik přeplněné brašny a ty ostatní jsem musela držet v ruce. Do společenské místnosti jsem nepospíchala. Čekala mě tam jen ta hromada učení, kvůli které jsem si musela půjčit nejméně polovinu knihovny.

"Já jí přece nemůžu říkat, jak se má chovat. Můžeš si za to sám," zaslechla jsem za rohem něčí hlas, který mi byl velmi povědomý.

"Já že za to můžu?" zeptal se druhý, který jsem okamžitě poznala. Severus! Potichu jsem se přiblížila k rohu, kde chodba zatáčela a nakoukla.

"Ano ty," dloubla Lily do jeho hrudi prstem. "Kdybys nebyl tak paličatý, bylo by všechno mezi vámi v pořádku. Nikdy jsem se s tvojí sestrou nebavila natolik, abych jí mohla dávat rozumy." Severus Lily přemlouvá?

"Lil, prosím,"slyšela jsem bratra.

"Ne, Seve," odmítala rudovláska. "Abych ti pravdu řekla, Sprite mi připadá šťastnější, když má víc přátel," rýpla si ještě a pak jsem zaslechla její kroky, jak odchází.

V tu chvíli jsem si přála, aby Severus šel stejným směrem jako jeho kamarádka a nenašel mě opírající o zeď za rohem, jak poslouchám. Slyšela jsem bratrovo povzdechnutí a pak kroky, které se začali vzdalovat. Oddechla jsem si. Porovnala jsem si knihy v ruce a popruh tašky jsem se trhnutím ramene snažila vysoukat o trochu víš, aby mi nepadal. Hromádka knih ovšem škubnutím spadla na zem.

"Počkej, pomůžu ti," zaslechla jsem někoho za sebou, když jsem si klekala, abych knihy posbírala. Otočila jsem se. Právě mi přispěchával na pomoc Remus Lupin.

"To nemusíš," srovnala jsem hromádku knihy a zvedla jsem je.

"Mám namířeno do společenské místnosti. Můžu ti je pomoct odnést," řekl a natáhl ruku pro hromádku knih. "Na co jich bereš tolik?" zeptal se. Od sobotního výletu do Prasinek jsem ho neviděla, ale byl bledší než obvykle. Souviselo to snad nějak s tím, co jsem zaslechla na cestě z kouzelné vesničky?

"Všechny nejsou pro mě, některé jsou pro kamarádky," odpověděla jsem a vytáhla si popruh tašky na rameno.

Remus začal knihy prohlížet. "V téhle určitě nic zajímavého nenajdeš." Zamával s knihou Lesní tvorové.

"Myslela jsem, že bych v ní našla něco o dryádách," řekla jsem.

Usmál se. "Půjčím ti klidně svůj esej a jednu knihu, kde najdeš některé informace, které bys mohla použít. Tahle kniha -" poklepal na ní. "Je ovšem naprosto k ničemu. Nejsou tam zrovna přesné informace." Dál se probíral knihami, které jsem si půjčila a u některých měl stejné poznámky jako u té první. "Možná bychom se měli do knihovny vrátit a půjčit ty, které budou vhodné," navrhl. "Teda jen pokud se ti chce a kamarádky na knihy nepospíchají."

"Myslím, že to je dobrý nápad," přikývla jsem s úsměvem. "Knihám moc nerozumím," přiznala jsem se nakonec.

"Všiml jsem si," poznamenal a otočil se na podpatku směrem ke knihovně.

~

Knihy z knihovny položil Remus na stůl před Heather a já zašeptala: "Díky." Přičemž Remus odešel ke svým přátelům. Heather pozvedla jedno obočí a bylo mi jasné, že jí velice zajímá, proč právě Remus Lupin mi přinesl knihy.

"Potkali jsme se na chodbě a on mi potom poradil, které knihy bych si měla půjčit, aby jsme dobře vypracovaly domácí úkoly," vysvětlila jsem stručně.

"Ach tak," řekla Heather a vrhla se na knihy.

"Nehledej v tom nic jiného než přátelskou výpomoc," řekla jsem jí. Heather občas měla sklony dělat z komára velblouda.

"Sprite, tady máš to pojednání o dryádách." Zaslechla jsem za sebou Remuse. Otočila jsem se. Nabízel mi svitek pergamenu.

"Díky, ale to jsi vážně nemusel." Pergamen jsem si od něj nevzala.

"Jen si to vezmi. Stejnak to už nepotřebuji." Podstrčil mi svitek.

"Tak děkuju," odpověděla jsem. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev.

Heather si odkašlala a Remus se otočil na podpatku a odcházel ke svým kamarádům, kteří měli na tvářích zvídavé pohledy.

"Jen jste se potkali na chodbě?" Usmívala se od ucha k uchu nejlepší kamarádka.

Protočila jsem oči. "Heath, mezi námi vážně nic není." Posadila jsem se a podívala se k Removým přátelům.

James a Lily si svých přátel nevšímali. Byli zahleděni jen sami do sebe. Z těch zamilovaných pohledů mě bolelo u srdce.

Naopak Sirius, místo toho, aby se věnoval té blondýnce z pátého ročníku, se kterou byl překvapivě dlouho, zíral na mě.

"Co je?" zeptala jsem se bezhlasně, ale tak, aby mi mohl odezírat ze rtů.

"Nic," odpověděl stejným způsobem a zavrtěl hlavou.

Blondýnka si našeho tichého rozhovoru ovšem všimla a rozzuřeně se podívala nejdříve na Siriuse a poté taky na mě.
"Takže už pokukuješ po některé další?" zeptala se a při tom se zvedala z opěradla křesla, ve kterém byl uvelebený Sirius.

"Kotě, co máš? Je to jen kamarádka," bránil se černovlasý bohém a rozhazoval rukama.

"Neříkej mi kotě," zakřičela na něj, s očima plnýma slz, od schodiště a utekla do ložnice.

~

Bezmyšlenkovitě jsem se potulovala po hradě.Ve společenské místnosti byla dusná atmosféra, kterou způsobila Christyne, jak se jmenovala Siriova blondýnka. Skoro všechny holky na mě a na Siriuse vrhaly nenávistné pohledy. Neprávem.

"Mluvila jsi s ní?" Slyšela jsem svého bratra za dveřmi jedné z učeben. Tak trochu jsem doufala v to, že je někde najdu. James byl totiž už hodnou chvíli nervózní, kde Lily je, když šla jen do knihovny.

"Ne," odpověděla Lily s důrazem na to, jak jí tyhle rozhovory o mě obtěžují.

"Lil, prosím, zkus s ní promluvit," Severus se zdál být opravdu zoufalý.

"Proč si s ní nepromluvíš sám?" ptala se rudovláska.

"Nebude chtít se mnou mluvit."

"Ani se jí nedivím. Chováš se jako pitomec. Nech mě i Sprite na pokoji." Zdálo se mi, že Lily tenhle rozhovor ukončuje. Vydala jsem se pryč co nejrychleji, aby mě nikdo nezastihl při odposlouchávání za dveřmi.

Dveře se s hlasitým bouchnutím zavřely a Lily pospíchala do společenské místnosti za Jamesem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.