1. kapitola ~ Těš se na příští dny

1. října 2009 v 18:40 | Eliota |  Rozdíly mezi smaragdy
Povzdechl jsem si a přinutil se, abych nastoupil do stříbrného auta, které patřilo Evansovým. V duchu jsem proklínal svou matku za tu včerejší hádku. Do teď se nevrátila a já si byl vědom její časté nespolehlivosti a nedoufal jsem, že by se doma objevila včas na to, aby mě stačila přenést na nádraží King's Cross a já ještě stihl vlak.

Raději jsem se brzy ráno stavil za panem Evansem a poprosil ho, jestli by mě nemohl odvést, až pojedou.

Bylo mi proti srsti mluvit s mudlou, ale pak jsem se v duchu okřikl. Je to přeci otec Lily! A nejen kvůli tomuto důvodu musím být teď milý, vždyť by si naší dohodu mohl rozmyslet.

Petunie, sestra mé kamarádky, se odmítla posadit vedle mě, takže se rudovláska musela mačkat mezi námi. Mě bylo jedno, kde budu sedět - hlavně, že se dostanu do Bradavic, že se dostanu z tohohle prokletého místa, kde začal můj život.

"Severusi, jaký jsi měl vlastně prázdniny?" otázala se mě rudovláska, když jsme vjeli na dálnici a rychlým tempem postupovali k Londýnu.

"Ušlo to." odpověděl jsem krátce a víc to nerozebíral. Co bych jí měl říct? Že jsem byl celou dobu doma a učil se černou magii? Ne, to by ji nepotěšilo a já se bál, že by do mě zase začala hučet, že je to špatné.

"Škoda, že jsme se viděli jenom jednou." posteskla si, ale pak se její tvář opět vyjasnila. Začala mi popisovat, jaká byla dovolená u moře, jak se měla u babičky a ještě nějaké akce, ale to jsem už nevnímal.

Nechápu, jak si může užívat, když je celé dva měsíce zavřená v nějakém mudlovském bytě a musí se chovat a dělat všechno, co oni. Já bych to nevydržel.

"A pak jsem byla u mé kamarádky. Ještě nikdy sem nebyla v kouzelnické domácnosti, je to tam úplně jiné než u nás!" vyprávěla a já se zamračil. Vždyť jednu takovou rodinu má téměř přes ulici!

"Tak proč jsi nepřišla k nám? My - tedy já a mamka jsme taky kouzelníci." zašeptal jsem dotčeně a neodvažoval se jí podívat do očí. Bál jsem se, že bych tam zahlédl nezájem a to by pro mě bylo utrpení mnohem větší, než kdyby mě někdo mučil.

"Já jsem myslela… Překážela bych tam." promluvila po chvilce ticha rozpačitě. Překvapeně jsem zamrkal. Nevěděl jsem, jak si to vysvětlit. Komu by tam byla na obtíž? Nebo to má znamenat, že… Že už mě má dost?

"Mě ne." zvedl jsem hlavu a setkal se s jejím roztěkaným a nervózním pohledem. Nejistě jsem se ošil a dal si pramen černých vlasů za ucho.

"Ani tvým rodičům? Říkal jsi, že se často hádají, tak…" nedokončila větu a kousla se do spodního rtu.

Na to jsem jí už neodpověděl. Věděl jsem, že by tam Lily doopravdy neobtěžovala, ale nechtěl jsem, aby si vyslechla některou z hádek mých rodičů - a to by jí určitě slyšela. Matka a otec neberou ohledy na to, že je v domě návštěva. A nakonec - k nám taky nikdo nechodí, když nepočítám tátovi občasné milenky.

Pak jsme jeli dlouho bez mluvení. Tedy; já a Lily jsme si nepovídali. Její maminka - ta špinavá mudla - neustále něco hučela do pana Evanse. Pokud si dobře vzpomínám, řešila nějaký večírek na oslavu narozenin Petunie.

Pan Evans pouze přikyvoval a soustředil se na řízení a jeho druhá dcera po nás šlehala zlostnými pohledy a občas si znechuceně odfrkla.

Když už to udělala po několikáté, měl jsem chuť jí nějak zaklít a nebo jí alespoň uhodit. Nemohl jsem překousnout to, jak se ke mně chová. Ke mně, ke kouzelníkovi!

Po nějaké době jsem už viděl Londýn. Budovy se tyčily vysoko do nebe. Když jsme vjeli do města, byl všude okolo hluk. Chvíli trvalo, než jsme najeli na ten správný obchvat a pak už jsme stavěli na parkovišti u nádraží.

Byl jsem rád, že už můžu z tohohle mudlovského prostředku vystoupit, protože se mi dělalo špatně.

Zhluboka jsem se nadechl a potlačil nevolnost. Rozhlédl jsem se okolo sebe a rychle jsem uskočil od auta, protože kus ode mě právě procházel jeden můj spolužák z Zmijozelu. Kdyby mě viděl s Evansovými, byl bych ve středu posměchu.

Ale to jsem stejně. Kvůli Potterovi a Blackovi. Jak já ty dva nenávidím!

Rodiče Lily měli naspěch. Chtěli se jet podívat ještě do nějaké velké prodejny, a tak se s rudovláskou rozloučili už před nádražím a pak odjeli.

Nemohl jsem si nevšimnout, jak má kamarádka posmutněla, když se s ní její sestra nerozloučila. Zaregistroval jsem, jak se jí po tváři sklouzla slza, ale rychle jí utřela.

"Půjdeme?" zeptala se mě a nečekala, až odpovím.Vydali jsme se na nástupiště devět a deset.

"Lily?" oslovil jsem ji po chvilce a tlačil jsem vozík, na kterém jsme měli oba dva naskládané věci. "Nechtěla by sis sednout se mnou do kupé?"

Doufal jsem, že bude souhlasit, ale něco mi říkalo, že řekne opak. Vždycky to tak bylo a já po celou cestu seděl sám a nebo s některými ze Zmijozelu, kteří si mě nevšímali. A já byl zase sám.

"No, já už jsem kamarádkám slíbila, že si sednu k nim." omluvně se na mě usmála a pak na mě mrkla. "Ale můžeš jít k nám."

"Blázníš?" zamračil jsem se. S nějakými káčami z Nebelvíru nebudu trávit téměř celý den! Ale zase na druhou stranu… Byl bych s ní.

"Promiň, myslela jsem, že -"

"Ne, počkej, já si to rozmyslel." přerušil jsem ji rychle a vysloužil si od ní udivený výraz. "To jsi nečekala, co?" zasmál jsem se a Lily byla překvapenější ještě více.

Zamračil jsem se. Proč se tak tváří? Copak nemám právo na smích?

"Tak to je fajn." usmála se na mě nakonec a už jsme procházeli přepážkou mezi nástupišti devět a deset.

Objevili jsme se na našem kouzelnickém nádraží. Bradavický expres tu už stál a do vzduchu vypouštěl páru. Všude okolo byla spousta lidí. Studentů a jejich příbuzných. Čarodějů a také - bohužel - mudlů.

Zaslechl jsem nějaké dítě, jak se vychloubá, že jede do Bradavic poprvé a jako první z rodiny.

Znechuceně jsem si odfrkl. Další noví mudlovští studenti. Škola bude zase o něco špinavější. Už aby se objevil někdo, kdo školu - co školu! Celý svět očistí od mudlovských kouzelníků!

"Seve," drcla do mě Lily a zatahala mě za rukáv. "pojď, za chvíli to odjíždí." popoháněla mě a sundávala zavazadla z vozíku, který jsem o malou chvilku později odvezl ke stěně k ostatním.

Pomohl jsem rudovlásce s kufry a pak už jsem jen kráčel za ní a připravoval se na to, co mě čeká.

Její kamarádky. Hlaholící s pusou, která nejde zavřít.

Vešli jsme do kupé a dvě dívky, co tam seděli utichly v rozhovoru, ale pak se začaly překřikovat, zdravily Lily, objímaly ji. Mě si nevšímaly - jak jinak.

"Ehm, holky, tohle je Severus." přestavila mě mladá Evansová. "Seve, tohle je Rachel a Amelia."

Rachel byla hnědovláska se světlou pletí - nyní tedy opálenou a měla modré oči, které se ani zdaleka nemohly rovnat očím Lily. Ta je měla zelené s jiskřením, s radostí ze života.

A byla to mudla. Hnusná naivní mudla, která si myslí, že když je čarodějkou, tak je někdo.

Druhá z dívek byla černoška a tudíž měla i černé vlasy a hnědé oči. Nebyla moc pěkná, vlastně byla spíše ošklivá, ale pocházela z kouzelnické rodiny. Měla u mě velké plus, které se ale vymazalo tím, že chodila do Nebelvíru.

"Ahoj." pozdravil jsem je skrze zuby a odpověděla mi pouze Amalia, ta druhá si mě jen zamračeně prohlédla a posadila se na sedačku.

Zabránil jsem uchechtnutí. Většina mudlovských studentů Zmijozelské nezdravila a to bylo pochopitelné. Vždyť je ponižujeme a nadáváme jim, ne?

Moje a Liliina zavazadla jsem dal do úložného prostoru a sedl si vedle rudovlásky, která poslouchala, jak se měly její kamarádky o prázdninách a ona jim na oplátku vyprávěla své zážitky.

Ku podivu mi nevadilo, že si mě nikdo nevšímá. Stačilo mi, že jsem byl s ní, trávil čas v její přítomnosti.

Ani jsem si nevšiml toho, jak se vlak rozjel, že jsme vyjeli z Londýna a uháníme mezi loukami a poli k Bradavicím.

Po nějaké době - nevím, jak dlouho jsme už jeli - se dveře od kupé otevřely. Očekával jsem paní se sladkostmi, ale dovnitř vešel někdo jiný, kdo ve mně vyvolával vztek a hlubokou nenávist.

"Nazdar, Evansová." prohrábl si ten zabedněnec rukou vlasy a oslnivě se na mou nejlepší a jedinou kamarádku zazubil. Pak ho ten úsměv ale přešel - všiml si, že tu jsem i já.

"Á, Srábek!" vložil se do toho ten druhý mamlas a namyšleně mě sjel pohledem. Tvářil se jako typický Black.

Ignoroval jsem je a odvrátil od nich pohled. Nestojí mi za to, abych jim jen daroval jediný pohled!

Pravda však byla taková, že nejen oni mě provokovali. Vracel jsem jim to. A to z jediného důvodu.

Ne že by mě to bavilo je škádlit, ale každý věděl, že James Potter, ten úžasný nebelvírský chytač, uhání Lily Evansovou, tu krásnou zrzku z pátého ročníku.

A co bych dělal, kdyby se s ním má rudovláska začala bavit? Byl bych až na druhém místě. Už bych nebyl její nejlepší kamarád, ale pouze kamarád.

Musel jsem přeci nějak zařídit, aby si jich nevšímala, aby je nenáviděla. A jediná cesta byla taková, že je poštvu proti mně, aby si na mě vybíjeli vztek a ona je mohla z velice dobrých důvodů nesnášet.

Kdo by se kamarádil s někým, kdo šikanuje jeho přítele?

"Kluci, nechte ho být." promluvila prosebně Lily. Zamračil jsem se. Co se do toho plete? Chápu, že má o mě starost, ale ona má prosit, aby je mohla nenávidět!

Navíc; nenechám se chránit od holky - navíc mudly.

"Ne, jen je nech, ty dva namyšlence, ať mě potrápí!" zavrčel jsem vztekle a vyzývavě jsem se na ty dva podíval. Neušlo mi, jak Potter zrudnul hněvem. Jistě pro něj musí být velice trapné, když ho někdo před Evansovou nazve namýšlivým.

Překvapilo mě, že se otočil a beze slov vyšel z kupé a jeho ocásek, Black, ho následoval. Zamračil jsem se. Tohle už víckrát nesmí udělat. Ještě by si Lily pomyslela, že se dokáže ovládat a že nakonec přeci jen není tak nesnesitelný.

Těš se, Jamesi Pottere, ještě dostaneš spoustu příležitostí se rozzuřit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.