1. kapitola ~ Sázka

3. října 2009 v 19:21 | Annie |  Kruh posedlosti
Uždibovala jsem roh opečené topinky a přemýšlela, jestli si na ní dát marmeládu nebo med. Vždycky jsem byla nerozhodná, a tak mi i tahle jednoduchá rozhodnutí dělala potíže.

"Měla by ses konečně rozhodnout, za chvíli začne první hodina a já nehodlám kvůli tvojí topince přijít pozdě," popoháněla mně má nejlepší kamarádka Heather.

"Dobrá, dám si marmeládu." Chňapla jsem po skleničce a začala si jí mazat ne topinku.

"Hurá," zajásala Heat a sama se zakousla do topinky.

"Dobré ráno, Nebelvíre," ozvala se za našimi zády profesorka McGonagallová. "Nesu vám rozvrhy," oznámila a zamávala s hromádkou pergamenů v pravé ruce. Byla evidentně skvěle naladěná až mně to děsilo. Rozhlédla se po studentech, kteří seděli co nejblíže u ní.

"Takže, tady máme slečnu Snapeovou, šestý ročník že? Jak ten čas letí…" ředitelka koleje zavrtěla hlavou, jako kdyby souhlasila s tím, že bych už měla přestat dospívat a být pořád malá holčička. Podala mi kus pergamenu, který byl jako každý rok rozšířen o několik políček navíc. Povzdechla jsem si. Heather si mi koukla přes rameno.

"Jak to, že teď nemáš Jasnovidectví?" zeptala se udiveně a v ruce svírala svůj rozvrh.

"Mě přeci nikdy moc nešlo, dostala jsem na NKÚ Mizernou," odpověděla jsem.

"Ach, to mě mrzí,Spritie." Pohladila mně po rameni.

Zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem, aby mně litovala. Je to jen jeden hloupý předmět, na který jsem nikdy neměla nadání.

"Nedělej si s tím starosti, Heat," řekla jsem a zvedala se z lavice. Přetáhla jsem si popruh tašky přes rameno.

"Uvidíme se později jo?" zeptala se Heather, jako kdyby se bála, že jí opouštím navždy.

"Jasně," přikývla jsem s úsměvem na rtech a sledovala jsem kamarádku, jak se otáčí a odchází po mramorových schodech do jedné z věží.

Vydala jsem se otevřenou bránou na školní pozemky. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu. Tráva pode mnou mlaskala, jak byla nasáklá vodou. V noci zřejmě pršelo. Léto jakoby se během včerejšího dne vypařilo. Nebe bylo plné načechraných šedých mračen, která znovu přivolávala déšť. Ochladilo se. Přitáhla jsem si hábit těsněji k tělu a pospíchala ke skleníku číslo šest, kde měla probíhat moje hodina.

"Pospěšte si," pobízela nás profesorka Prýtová, když jsme vcházeli do dusného skleníku. "Výborně," pochválila všechny, kteří stáli okolo velikého stolu plného neznámých rostlin. Začala vykládat o rostlině v květináčích, u které jsem okamžitě zapomněla jméno a poté nás poprosila, abychom ve trojicích začali pracovat na přesadbě. Stoupla jsem si k jednomu stolku a čekala, až si ke mě stoupne někdo další.

"Můžeme přidat k tobě?" zeptala se jedna dívka z Havraspáru a za ní stála další.

"Jasně," přikývla jsem a usmála se.

"Jsem Jenny a tohle je Elladora," ukázala na dívku vedle ní s blonďatými vlasy staženými do culíku. I ta se usmála.

"Já jsem Sprite," představila jsem se.

"Tvůj bratr je ve Zmijozelu že?" zeptala se bleskurychle Elladora. Jméno koleje jakoby zasyčela.

"Ano," odpověděla jsem. Povšimla jsem si jejího nenávistného tónu.

"Znáš Siriuse Blacka?" zeptala se znovu. Zamračila jsem se.

"Jsme ve stejné koleji, takže ano," pokrčila jsem rameny.

"Jaký je?" vyzvídala. Přestalo mně to bavit.

"Já nevím, nebavím se s ním," odpověděla jsem.

"Elle, nech Sprite být. Každého se neustála na něco ptáš. Je to nepříjemné a hlavně neetické," poučila svou kamarádku Jenny. Ulevilo se mi. Jenny se usmála a povzdechla si.

"Měli by jsme začít pracovat," podotkla a nabrala trochu hlíny na lopatku.

~

Nesla jsem si hromadu knih k jednomu prázdnému stolu v rohu knihovny. Nadechla jsem se znovu té vůně, kterou jsem tolik milovala. Vůni knih. Odložila jsem knihy na stůl a posadila se. Celý den jsem se nezastavila. S Heather jsem si stačila rychle popovídat u oběda, a pak jsme obě spěchali na hodinu Přeměňování. Myslela jsem, že nás v ročníku, kdy nás nečeká žádná mimořádná zkouška nebudou tolik dusit, ale opak byl pravdou. Bylo to čím dál horší a na konci vyučování jsem nestačila domácí úkoly ani spočítat kolik jich bylo. Otevřela jsem první knihu a z brašny vytáhla brk a inkoust. Začala jsem pročítat látku o rostlině, kterou jsme dnes přesazovali.

"Dělej Remusi," zaslechla jsem za mými zády.

"Jamesi, tak si taky vybírej. Nevšimli jste si kolik nám jen dnes dali úkolů? Měli by jste s tím začít co nejdřív jako já, pak se vám to nahromadí. A já vám odmítám pomáhat," ohradil se druhý chlapec.

"Fajn, jdu se po něčem porozhlédnout," řekl třetí. Po hlase jsem poznala Siriuse Blacka.

Snažila jsem se soustředit se na četbu. Zaslechla za sebou kroky.

"Vidím dobře? Srabusová," oslovil mě jejich vtipnou přezdívkou.

Otočila jsem se a povytáhla obočí. "Máš problém Blacku?" zeptala jsem se chladně.

"No, vlastně ani ne," řekl zaskočen mým chováním. V posledních letech jsem si zvykla na jeho časté urážky k mé osobě, a tak jsem ho pomyslně vymazala ze světa. Nevnímala jsem ho.

"Tak mě laskavě neobtěžuj ano? A mimochodem jmenuji se Snapeová, ale to tvůj mozeček asi ještě nedokázala pobrat," řekla jsem a přetočila se zpět na židli. Cítila jsem jak zaťal ruce v pěst, ačkoliv jsem už na něj neviděla.

"Myslím, že si dokážu zapamatovat spoustu věcí," snažil se popřít svoji debilitu.

"Vážně?" zeptala jsem se. "Moje jméno není zase tak složité, aby sis ho nemohl zapamatovat."

"To bude tím, že k tobě nesedí," řekl potichu, jakoby si přál, abych to nezaslechla.

Nechápala jsem ho a jen jsem pozvedla obočí.

"Nejsi stejná jako tvůj bratr," odpověděl mi na nevyřčenou otázku.

"To asi ne, protože jinak bych byla ve Zmijozelu."

Usmál se a v očích, šedých jako zatažené nebe, mu zablýsklo.

"Taky nejsem stejný jako můj bratr," řekl.


V tom měl samozřejmě pravdu, ale už mě přestalo bavit se s ním vybavovat. Přišlo mi nepřirozené, jak se ke mě choval. Na jednu stranu jsem byla ráda, že se do mně neustále nenavážel, ale co když si se mnou jen tak hraje?

"Sprite, tady jsi, všude tě hledám." Do místnosti vběhla Heather a když si všimla s kým se bavím zastavila se a zčervenala.

"Říkala jsem ti, že budu v knihovně," řekla jsem.

"Nebudu vás rušit, měj se Sprite," řekl Sirius a odešel ke svým přátelům, kteří stále hledali knihy.

"Ty se s ním bavíš?" zeptala se Heather a posadila se na židli vedle mě.

"Ne, sám si se mnou začal povídat. O jeho přítomnost nestojím."

Heather na mě vykulila oči. "Nepomátla si se? Spousty holek by pro to, aby s ním mohly prohodit pár slov vraždily," vysvětlila mi. Moc dobře jsem věděla, že Heather byla jednou z nich.

"Heath, já o toho nafoukance nestojím," připomněla jsem jí.

"To nechápu. Je to nejhezčí kluk na škole," řekla.

"Tohle já nepopírám, jen o něj nestojím," snažila jsem se ukončit diskusi na tohle pro mně nepříjemné téma.

Heather chtěla ještě něco namítnou, ale…

"Už jsi s tím hotová? Za chvíli se knihovna zavírá," oznámila mi knihovnice, madame Pinceová.

"Už jdu," řekla jsem jí a začala učebnice, půjčené knihy, pergameny, brka a inkousty strkat do brašny.
~

Seděla jsem v jednom z nejlepších křesel u krbu, nohy jsem měla skrčené pod sebou a nevnímala okolí.

Ve společenské místnosti bylo celkem ticho. Sedmé ročníky dodělávali domácí úkoly a ti, co neměli nic na práci podřimovali v křeslech nebo si v koutku s kamarády povídali.

"Půjdu si lehnout. Jdeš taky?" zeptala se mně Heather a zvedala se z křesla vedle mého.

"Za chvíli přijdu," odpověděla jsem a sledovala jak protahuje své unavené tělo a pomalu odchází po schodech do dívčí ložnice.

Chviličku jsem tam seděla a sledovala, jak oheň olizuje kusy dřeva. Další skupinka studentů se začala zvedat, a když jeden z chlapců hodil po své dívce prázdnou inkoustovou lahvičku dívka zapištěla a utekla. To mně vytrhlo z myšlenek a rozhodla jsem se také zvednout. Šla jsem pomalu, a když jsem došla až nahoru ke dveřím, uvědomila jsem si, že jsem si zapomněla brašnu. Otočila jsem se zpátky a chtěla se vrátit.

"Hele Siriusi, co ty máš se Srabusovou?" zaslechla jsem ze společenské místnosti. I když, jsem věděla, že poslouchat se nemá, chtěla jsem vědět, co si o mě povídají.

"Myslíš Sprite Snapeovou? Nic," odpověděl Black.

"Vážně?" zeptal se znovu Potter. Bylo jasné, že mu nevěří.

"Vážně nic Jamesi," snažil se ho přesvědčit. Myslela jsem, že je Sirius Black lepší lhář.

"A ani s ní mít nic nebudeš?" pousmál se James.

Sirius se také uchechtl. "To nevím."

"Vsadím se, že do čtrnácti dnů bude tvoje," řekl James. Takže se o mě budou sázet?

"Ne, milý Jamesi, do týdne," upozornil ho Black.

"Fajn, dávám deset galeonů," zasmál se James.

Otočila jsem se na patě a šla zase zpátky k ložnici. Koneckonců tu brašnu si mohu vzít zítra.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.