Zamilované tajemství

29. září 2009 v 17:31 | Annie |  Jednorázové povídky
"Dokonce i neviditelný by musel otevřít dveře."
"Já vím," řekl Harry, ulehl si na záda a upřeně se zahleděl na nebesa své postele. "Já to taky nechápu."

Dočetla jsem další kapitolu a zaklapla knihu.
"Becco, přečti nám ještě další kapitolu! Prosím," zaškemral Nick.
"Ano, prosím!" přidala se Bethy.
"Malé princezny musejí chodit spát brzo, aby byly ráno krásné Elizabeth," přenesla jsem jí do postele a přikryla.
"Ale zítra nám přečteš že ano?" zeptal se Nicolas.
"Samozřejmě," přikývla jsem a přešla k jeho posteli. "Dobrou noc," vtiskla jsem oběma pusu na tvář a zhasla lampičku.
Přešla jsem do svého pokoje a lehla si na postel, zabořila se do přikrývky…

Celý svět se se mnou zatočil a já stála ve Vstupní síni Bradavického hradu. Na krku jsem měla omotanou zlatorudou kravatu. Z mramorového schodiště na mně mávala Hermiona, Ron a Harry.
"Jaké si měla prázdniny?" zeptala se Hermiona.
"Skvělé, naši mi k Vánocům koupili nové koště. A jak jste se měli vy?" odpověděla jsem otázkou a kráčela do Velké síně na večeři.
"Nové koště?" zeptal se Ron. "A jaké?" podíval se na mně a přitom si dával do dýňové šťávy kuřecí stehno.
Rozesmála jsem se a odpověděla: "Nic moc, jen kulový blesk." Zašklebila jsem se, když jsem viděla Ronův zelený obličej.
"Kulový blesk nic moc?" zeptal se.
"Becco, vždyť to je skoro to nejlepší koště na světě," řekl a strkal si do pusy bramboru. "Jen si z tebe utahuje Rone," uklidnil ho Harry.
Po večeři jsme se odebrali do společenské místnosti. Hermiona pletla čepičky pro domácí skřítky a já sledovala Rona a Harryho při kouzelnických šachách.
"Půjdu si lehnout," prohlásila jsem o půl dvanácté, když zrovna Ronova věž rozdrtila Harryho koně.
"Jdeš taky?" kývla jsem na Hermionu. Ta přikryla poslední čepičku kousky papíru.
"Dobrou," rozloučily jsme se se všemi ve společenské místnosti a odešli jsme do dívčích ložnic.

Ráno, když jsme sešli do společenské místnosti bylo u nástěnky sdělovací novinky o škole plno. Zařadili jsme se do fronty a čekali.
"Příští návštěva Prasinek se bude konat 14. února," přečetla jsem z lístku a uhnula jedné druhačce, které se rozeběhla k nástěnce.
"Dávej přeci pozor!" napomenula jsem ji. Otevřela dveře v podobizně a pokračovala na snídani do Velké síně. Za mnou dorazili i Ron s Hermionou.
"Kde je Harry?" zeptala jsem se a mazala si topinku marmeládou.
"Právě zve Cho do Prasinek," odpověděla Hermiona.
Před čtrnáctým únorem byli všichni natěšení, jak si sobotní den užijí v Prasinkách. Já ovšem nevěděla s kým jít a tak jsem byla smířená s tím, že se přidám k Ronovi a Hermioně. Jednoho odpoledne, když jsem se hrnula nahoru k hradu, celá zmrzlá po famfrpálovém tréninku, na mně ve Vstupní síni někdo zavolal.
"Rebecco!" otočila jsem se dokola a spatřila blonďatého chlapce.
"Draco?" došla jsem nedůvěřivě až k němu. Zatáhl mě do kouta.
"Víš…myslel jsem si… myslel jsem si jestli bys nechtěla jít do Prasinek se mnou.." podíval se na mně pomněnkově modrýma očima. Nedalo se jim odolat.
"Ano," přikývla jsem. Draco se rozzářil.
"Ovšem pod jednou podmínkou, nevím jak by se na to tvářili Harry, Ron a Hermiona. Nikomu to neřekneme." Draca to trochu zaskočilo, ale nakonec souhlasil.
"Asi by se mi vysmáli, kdybych jim řekl, že půjdu s Nebelvírskou krví na Valentýna. Takže v sobotu v Prasinkách?" zeptal se nejistě, jako kdybych to najednou odřekla. Tiše jsem přikývla a odešla jsem po mramorových schodech do nebelvírské místnosti. V hrudníku mi hlasitě tlouklo srdce. Byla jsem šťastná, že nebudu na ocet. Převlékla jsem se do teplého oblečení a usadila se s úkoly do křesla u krbu.
"Stalo se ti něco?" zeptala se Hermiona, když jsem dopisovala esej o Měsíčních kamenech pro Snapea.
"Ne, nic se mi nestalo," zalhala jsem a podívala se na ní nechápavým pohledem.
"Zdáš se mi šťastná," prohlížela si mně Hermiona. Odfrkla jsem si.
"Šťastná?" zeptala jsem se. "Asi ano, jsem šťastná. Kulový blesk je úžasné koště."

"Zajdu si pro nový brk. Nečekejte na mně a jděte třeba ke Třem košťatům," řekla jsem Ronovi a Hermioně.
"Ty už s námi nepůjdeš?" zeptala se Hermiona udiveně. Zavrtěla jsem hlavou.
"Omlouvám se, ale nemám náladu. Vrátím se zpátky do hradu," byla jsem nervózní ze setkání s Dracem Malfoyem. Bála jsem se, že nás někdo uvidí.
"Dobrá, uvidíme se u večeře," rozloučila se Hermiona a spolu s Ronem zamířili na hlavní ulici.
"Zajdeme ještě k Taškářovi? Chtěl jsem si koupit pár bouchacích…" zaslechla jsem Rona.
Rozeběhla jsem s k jednomu rohu, kde měl na mně Draco čekat. Stál opřený o zeď domu, blonďaté vlasy mu schovávaly bledou tvář. Vypadal úžasně.
"Ahoj," pozdravila jsem ho. Usmál se.
"Bál jsem se že nepřijdeš," z kapsy vytáhl malinkou růžičku. Usmála jsem se. Podívala se do jeho světle modrých očí. Plály v nich malinké ohníčky, nedokázala jsem rozpoznat, co znamenají. Spočinula jsem na jeho ústech, přiblížila jsem se k nim. Byli světle růžové, bez jediné prasklinky, vychovávané jako v bavlnce. Přiblížila jsem se k nim. Dotkla jsem se jich svými rty…
"Becco?" zaslechla jsem za sebou a uviděla Harryho s Cho.
"Ehm…" odtrhla jsem se od Draca a hledala kloudné vysvětlení. Toho jsem se bála. Harry jen zakroutil hlavu a odešel. Smutně jsem se podívala na Draca, vtiskla mu jeden polibek na tvář a rozeběhla jsem se za Harrym.
"Harry, počkej!" zakřičela jsem za ním.
"Jak si jen mohla? S ním? Zrovna s ním?" zastavil se tak prudce, že jsem do něj malém narazila. Cho, kterou držel Harry za ruku za ním vlála.
"Co když tě jen využívá? Co když ti ublíží? Co když…" docházeli mu nápady.
"Není takový jak si myslíš!" vykřikla jsem. Malé perličky mi stékaly po tvářích.
"A jaký tedy je?" vyštěkl na mně Harry. Cho stála a sledovala naší slovní přestřelku.
"Nerozumíš tomu, jen proto že se nesnášíte, neznamená že já ho musím nesnášet taky. Co když nesouhlasím s tím, aby jste spolu s Cho chodili. Na to se nikdo neptá," zakřičela jsem na Harryho a chtěla odejít.
"Ty nesouhlasíš s tím abych s Harrym chodila?" zeptala se zaražená Cho. Vrhla jsem na oba rozzlobený pohled a rozeběhla se na hlavní ulici.

"Becco, Becco vstávej!" v posteli poskakovala Bethy a Nick.
"Zdálo se ti něco?" zeptala se Elizabeth.
"Ano," přikývla jsem a posadila se.
"O čem?" vyzvídal Nicolas. Usmála jsem se.
"O dvou zlobivých dětech, kteří se neustále na něco vyptávaly," polechtala jsem Nicka v podpaží. Nicolas se rozesmál.
"Becco? A o čem se ti ještě zdálo?" zeptala se Bethy.
"Nebuď zvědavá, budeš brzy stará," odpověděla jsem. Usmála jsem se, když jsem uviděla smutný pohled Elizabeth.
"Nemůžeš vědět všechno Bethy," řekla jsem jí. Tvá velká sestřička má jedno malinké zamilované tajemství.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.