Okouzlení

30. září 2009 v 17:56 | Annie |  Jednorázové povídky
Černý Mercedes rychle projel zatáčkou. V parném létě se za koly auta prášilo, jak se cesta klikatila okolo skal. Muž, který vůz řídil nikam nespěchal, nikdo na něj doma nečekal, ale miloval rychlou jízdu. Projel další zatáčkou a z dálky uviděl štíhlou dívčí postavu, kráčející na kraji silnice. Zastavil před dívkou a čekal až k němu dojde, mezitím stáhl okénko spolujezdce.

"Nechcete svézt?" zeptal se.

Dívka pootočila hlavou a usmála se.

"To bych moc ráda," přikývla a nastoupila do auta.

Byla moc krásná. Měla na sobě červené šaty, zavázané za krkem, které zvýrazňovaly její štíhlou postavu. V opálené tváři zářil šibalský úsměv a v kaštanových očích jí zářily jiskřičky.

"Jak se jmenujete?" zeptal se řidič a auto se rozjelo po silnici.

"Julie a vy?" oplatila mu otázku dívka.

"Marek. Rád bych vám podal ruku, ale nechci to pokoušet. To auto mám jen několik měsíců."

Julie se zvonivě zasmála a v hnědých očích jí jiskřilo.

"Máte moc krásné auto," pochválila Julie a pohladila kožené sedadlo. "Můžu se zeptat, co děláte za práci? Tipuji vás na ředitele nějakého velkého podniku," vyřkla nahlas své domněnky. Její hlas byl příjemný na poslech. Nemluvila hlasitě ani příliš potichu, přesto rychle, melodicky, plynule a zřetelně.

"Nejste od pravdy daleko," odpověděl Marek. "Můžu se zeptat já vás, co děláte v těchto končinách nejméně čtyřicet kilometrů od nejbližšího města?"

"Ráda bych vám na tuto otázku odpověděla, ale myslím, že to nebude možné." Její obličej posmutněl. Z hubené ruky stáhla úzkou černou gumičku a hnědé vlasy stáhla do culíku.

"Rozhlížela se po autě až její hnědé oči spočinuly na přehrávači. "Posloucháte v autě nějakou hudbu?" zeptala se a otevřela přihrádku.

Jakoby tušila, že tu bude tolik cédéček, kolik místa přihrádka nabízí. Byla plná. "Můžu?" zeptala se, i když její otázka byla zbytečná. Aniž by Marek přikývl začala se přehrabovat v krabičkách. Jednu z nich otevřela a disk vložila do přehrávače, černým Mercedesem se začala nést příjemná jazzová hudba.

Usmál se na ni. "Vy máte ráda jazz?"

"Ani moc ne, ale vy tu nic nemáte," odpověděla. "A nemohli bychom si tykat?"

Marek se opět zasmál. "Jasně že ano."

"Takže, nemám ráda jazz, ale ty tu nic jiného nemáš." V kaštanových očích sršely jiskřičky pobavení.

"A kam vlastně jedeš?" zeptala se za tu půlhodinku jejich společné cesty už po několikáté.

"V Jizerských horách mají moji rodiče malý domeček, kde jsem vyrůstal. Jedu je tam navštívit, mladší sestra má narozeniny," odpověděl a jeho úsměv nepohasínal.

"V horách je nádherně. Muselo být skvělé tam vyrůstat," zamyslela se.

Marek se hlasitě zasmál. "Někdy mě to pěkně štvalo. Ve vesnici je jen pár domů a malý krámek, žádná zábava pro puberťáky. Občas jsem to tam nenáviděl."

Julie ho se zájmem sledovala. V tichosti pokračovali několik dalších kilometrů za poslechu hudby.

"Kam vlastně chceš dovést?" Přerušil ticho Marek ve chvíli, kdy odbočil z hlavní silnice na úzkou silničku s dírami, do kterých by zapadl i mamut.

Julii opadl úsměv a rozhlédla se. Jeli mezi slunečnicovými poli.

"Možná bych už měla vystoupit," řekla nakonec.

"Cože? Tady uprostřed polí? Nemyslel jsem to tak, že tě chci vyhodit, jen by mě zajímalo, kam potřebuješ dovést."

"Zastav prosím," naléhala.

"Dobře." Povzdechl si a zajel ke kraji silnice.

Julie otevřela dvířka a chtěla vystoupit.

"Dáš mi alespoň telefonní číslo?" zeptal se s nepatrnou naléhavostí v hlase a doufal, že ji nepostřehla.

Potichu přikývla a z černé korálkové kabelky vytáhla malý bloček s barevnými papírky a tužku. Rychle na jeden z nich něco napsala.

"Díky za svezení." Podávala mu papírek s úsměvem.

"Já děkuji za příjemné zpestření téhle cesty." Marek jí úsměv opětoval.

Julie zabouchla dveře a odcházela směrem kterým přijeli. Marek zavrtěl hlavou, nechápal to. Byla tak zvláštní a měla svá tajemství.

~

V jedné ruce držel mobilní telefon a v druhé žlutý papírek s telefonním číslem. Od příjezdu do svého domova byl nesoustředěný. Nedokázal myslet na nic jiného než na dívku, kterou vezl. Přecházel po svém pokoji a přemýšlel, jestli má nebo nemá zavolat. Mohl zavolat hned po příjezdu domů, ale přišlo mu to moc brzy, proto několik dní počkal. Zhluboka se nadechl a vyťukal na telefonu číslo. Musel ho několikrát přepisovat, jak byl roztěkaný a neustále ho pletl.

"Prosím?" Na druhé straně telefonního hovoru se ozval hlas. Podle všeho rozhodně nepatřil Julii, ale mnohem starší ženě.

"Je tam Julie?" zeptal se.

"Julie? Je to snad nějaký žert? Julie je už několik let mrtvá." Ta slova byla pro Marka jako rána pod pás. Copak si ta dívka z něj dělala celou dobu legraci? Věděla, že existuje nějaká Julie, která zemřela?

"Moc se omlouvám, ale můžu se zeptat kdy a jak zemřela?" Nedalo mu to se nezeptat.

"Jela se svým přítelem autem v noci z nepřehledné zatáčky se na ně vyřítil kamion," vyprávěla žena mezi vzlyky. "Její přítel nehodu přežil, ale po několika měsících zemřel. Nikdo nezná pravou příčinu jeho smrti, ale prý ze smutku a také se mu několikrát zdálo jako kdyby jí viděl živou. Mluvil s ní, žil sní, ale nikdy tam nebyla, jen on si to myslel."

"Říkala jste, že je to nepřehledná zatáčka? Nebylo to mezi skály?" zeptal se znovu. Jakoby něco v jeho mozku zapadlo na správné místo a všechno mu došlo.

"Ano," přikývla žena.

"Děkuji vám mockrát a omlouvám se," rozloučil se Marek a zavěsil. Musel se okamžitě dostat na místo, kde Julii spatřil poprvé.

~

Rychle vyskočil z auta a běžel k místu, kde Julie stála. Nikde ji neviděl. Přece se mu to nemohlo jen tak zdát. Copak to byl jen nějaký přelud? Zamiloval se do dívky, která už je několik let mrtvá? To přeci není možné. Jak by se to mohlo stát.

Rozhlédl se po vyprahlé strání zasypané pískem, jak se skála nad ní drolila. Pod jedním keřem byl malinky kříž. Rozeběhl se k němu a před ním si klekl na zem.

Na tomto místě tragicky zemřela Julie Peterková.
Milujeme tě, i když už tu nejsi s námi.
Život je umění kreslit bez možnosti gumovat. ‑ William Shakespeare

Nerozuměl tomu, ale kdo ano?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lucy Lucy | Web | 23. května 2010 v 20:56 | Reagovat

Moc děkuji. Ty taky moc hezky píšeš :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.