Milovat a nenávidět

29. září 2009 v 17:44 | Annie |  Jednorázové povídky

Temnými kamennými chodbami procházela dívka v černém dlouhém plášti s kápí přes hlavu. Na první pohled nebylo poznat, že je to dívka, ale její úchvatný obličej měl dívčí rysy. Konečně došla do svého cíle. Do místnosti, kde se shlukovala hrstka osob. Nebyli to lidé. Nato byli až moc krásní, až moc zvláštní, až moc neobyčejní.
"Jane, mám skvělou zprávu," promluvil s úsměvem na tváři muž ve stejném plášti, který měla na sobě i dívka. "Přijede sem návštěva."
"Kdo, Aro?" zeptala se dívka, stáhla si kápi a prohrábla si krátké světle hnědé vlasy.
"Vyprávěl jsem ti o Carlisleovi?" zeptal se.
"Ano," přikývla. "Je to ta Americká rodina. Tak ta přijede?"
"Ano, má drahá Jane. Máš radost?"
"Samozřejmě," usmála se Jane. "Kdy dorazí?"
"Ach, má drahá Jane, brzy, brzy," řekl ztrápeně Aro, ale stále měl na tváři úsměv.
"Děje se něco?" ptala se Jane.
"Mohl bych tě požádat, aby jsi je šla uvítat se mnou?"
"Samozřejmě, je to mé poslání."

Vidím Tě, vidím,
vítám a vítám,
a až Tě políbím,
budeš patřit nám.

U velkého kamenného oblouku, kterým se přijíždělo do italského města zvaného Volterra, postávalo několik osob v černých dlouhých pláštích. Dva z nich už jsme znali. Ti ostatní Ara chránili před nebezpečím.
Klikatými zatáčkami projíždělo nablýskané auto. Na dobu, ve které se příběh odehrává bylo velmi moderní. Dojelo ke kamennému oblouku, dveře se otevřely a ladně vyšlo dalších pět nesmrtelných bytostí.
"Carlisle, můj dávný příteli," vítal Aro upíra s otevřenou náručí.
"Aro, moc rád tě vidím," usmíval se blonďatý muž. "Tohle je moje rodina. Esme." Objal ženu s plnými tvary kolem pasu. "Edward." Představil dalšího člena. Tentokráte štíhlého chlapce s bronzovými vlasy. "Rosalie." Ukázal na nádhernou blondýnku, vedle které stál svalnatý chlapec. "Emmett."
"Vidím, že se tvá rodina rozrůstá. Já vám mohu na oplátku představit Jane. Jednu z gardy."
Malá upírka se usmála na návštěvníky. "Vítám vás." Rozpřáhla ruce na uvítání a každému se podívala do očí. Ačkoliv uměla svým pohledem způsobovat bolest, neučinila tak. Jen se usmívala a v rudých duhovkách se objevovali malé veselé jiskřičky.
"Následujte nás prosím." Otočila se Jane a zaváděla ostatní do hradu.

Jediný pohled stačí,
abych zjistil, co se v Tvé duši zračí.
Neboj se ji otevřít,
každý do ní může vejít.


"Polib mě!" zaprosila Jane v mysli.
Chlapec s bronzovými vlasy se usmál nad tím, jak využívá jeho schopnosti číst myšlenky a políbil ji svými měkkými rty.
Edward se podíval do rudých očí. Nelíbily se mu. Pohladil hebkou bledou tvář dívky. "Co kdybys zkusila…?" zeptal se, ale větu záměrně nedokončil. Doufal, že Jane pochopí.
"Zvířecí krev?" ptala se dívka a hlavu ještě více přitiskla k Edwardově ruce.
Mlčky přikývl. Své rty přitiskl na plná ústa Jane.
"Mohla bych," řekla. Chtěla to. Chtěla mít stejné oči. Stejně medové jako on. Nechtěla být zrůda. S ním si plně uvědomovala jaká je. Začínalo se jí zabíjení lidí příčit, ale vždy, když se nějaký člověk objevil nedokázala odolat. Lovila, aby ukojila svou žízeň. To jediné ji vždy zajímalo.
"Tak pojď." Chytl ji za ruku, strhl ze sebe černý plášť, který by mu při lovení překážel a rozeběhl se vzhůru k lesům, které obléhaly Volterru.

Lesem běžím,
Tobě v patách,
trochu se bojím,
když ucítím lidský pach.

Hustým porostem se oba prodrali a na chvilku se zastavili, aby vycítili svou kořist. Edward se vydal dál do křovisek a Jane se rozeběhla přes malou vyšlapanou cestičku. Nevěděla, jak má reagovat na lišku, která jí přeběhla přes cestu. Najednou ucítila něco mnohem silnějšího než malou lišku. Nechala ji být a rozeběhla se za jiným pachem. Nebyli daleko od města, proto to nemohlo být nic velikého. Vonělo to ovšem tak překrásně. Nedokázala odolat a po své voňavé kořisti skočila. Nevěnovala pozornost tomu, co to je. Soustředila se pouze na krev, která pulzuje v cévách. Vnímala jen svou žízeň a to, co ji mělo ukojit. Jane se zakousla přesně do bodu tepla a kořist zařvala. Krev byla vysáta rychlostí blesku, aniž by to stačila postřehnout. Kořist padla a dívka se podívala dolů.
"Jane," zavolal Edward a ihned byl u ní. "Tys zabila toho člověka?" ptal se na otázku, která už byla předem zodpovězená.
Jane uskočila, jako kdyby to, co leželo pod ní, bylo něco ohavného. "Omlouvám se," řekla potichu, tak potichu, že to mohli slyšet jen bytosti s dobře vyvinutým sluchem. "Nedokázala jsem se ovládnout." Kdyby snad mohla, stekla by jí po tváři slza.

Snad člověka by ses nedotkla,
kdyby mu krev v těle netekla.
Musím Tě opustit, musím jít,
se zrůdou nic společného nechci mít.

"Jane." Pohladil malou upírku po tváři. "Odjíždíme."
"Kvůli tomu…?" zeptala se.
"Ano i ne. Chci ti říct, že tohle je naposledy, kdy se vidíme," řekl Edward zklamaně. Sám sice lovil lidi, ale pouze ty zlé a brzy pochopil, že to nemá cenu. Nechtěl být zrůda a upíři, kteří lidi lovili se mu zhnusovali.
"Už nikdy se neuvidíme."
"Proč?" vypískla Jane.
"Sbohem," rozloučil se Edward, otočil se od upírky a rozeběhl se pryč.

Nedokážu bez Tebe být,
proč si mě musel opustit?
Nikdy trvá až příliš dlouho,
když žiješ životem nesmrtelného.

Letadlo v Seattlu ladně přistálo na plochu. Letuška oznámila konec letu a radila cestujícím, jak mají letadlo opouštět. Jane tomu nevěnovala pozornost, jakmile se otevřeli dveře pro cestující, se dívka vymrštila ze sedačky a utíkala ven. Bylo jí jedno, že jí všichni s údivem sledují, jak to, že tak rychle běží. Probíhala lesy, jen aby se co nejdříve dostala do toho malého městečka zvané Forks.

Byla skoro v cíli. Běžela lesem tak rychle, že by ji ani člověk s nejlepším zrakem nepostřehl. Jen velkou černou šmouhu pohybující se neobvyklou rychlostí. Cítila, že je blízko. Cítila pach upírů. Musela být blízko od sídla Cullenových. Zastavila se kousek od malé louky uprostřed lesa, kam dopadalo měkké sluneční světlo, které se prodralo hustou clonou mraků. Na malé louce pod cedry stál velký bílý dům, schovaný stále ve stínu stromů. Došla ke dveřím a zaklepala na ně. Zevnitř slyšela, jak se ke dveřím blíží kdosi.
"Vítám tě." Otevřela dveře s úsměvem malá upírka, která byla velmi podobná víle. "Jsem Alice a ty určitě hledáš Edwarda."
"Ano," přikývla Jane lehce zmateně tím, jak Alice o ní vše věděla.
"Vidím do budoucnosti," pronesla zvonivě černovláska na vysvětlenou, když si všimla zmateného výrazu Jane. "Pojď dál." Odvedla ji do obývacího pokoje a odněkud vytáhla tužku a papír. "Ukážu ti, kde je, pokud slíbíš, že ho nebudeš hledat," řekla.
"Proč bych ho hledat nesměla?" zeptala se Jane.
"Vydrž," řekla a rychlím tahem tužky začala něco črtat na papír. Po chvíli se na bílém papíře objevila rozkvetlá louka, ležící Edward a nějaká dívka.
"Kdo to je?" zeptala se rozrušeně Jane.
"Jmenuje se Bella," odpověděla Alice. "S Edwardem chodí." Když mluvila, dívala se na obrázek. Nedokázala se podívat do zuřivých rudých očí.
"Nikdy o žádné Belle nemluvil."
"Také nemohl. Je tu teprve sedmnáct let."
"Sedmnáct? Je snad novorozená?" ptala se čím dál naštvaněji Jane.
"Ne," odpověděla i na upíra potichu Alice. "Je to člověk."
"Miluje člověka!" Se smíchem, opovržením i rozzuřeností pronesla tahle poslední slova Jane a vyběhla z domu.

Znovu běžela. Rychleji než před tím. Nechtěla ho ani hledat. Nedokázala by se podívat na něho, aniž by Bellu nezabila. Snažila se na nic nemyslet, dokud nebude dost daleko od Forks, aby Alice nevěděla, co hodlá způsobit, nebo snad, aby Edward nezaslechl její nutkavé pomstychtivé myšlenky.
Hledala všude možně. A pak objevila skupinku Nomádů vydávajících se na sever. Jane poslala Laurenta, Jamese a
Victorii, aby pomstili její lásku.

Nenávidím Tě,
a tak se pomstím,
miluji Tě,
ale přesto Ti ublížím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kallia Kallia | Web | 14. prosince 2009 v 21:23 | Reagovat

No zatraceně! hustý! krásný! bombáá!! :) Fakt se mně to moc líbí:) píšeš moc pěkně :)

2 Bee Bee | Web | 30. prosince 2009 v 22:05 | Reagovat

Wow. Já asi právě ztratila slova... To je neuvěřitelný! Vážně, překrásný!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.