Chci tě vidět!

30. září 2009 v 17:55 | Annie |  Jednorázové povídky
Ležela na posteli a zírala do černočerné tmy před sebou, po tvářích jí tekly slzy a tiše dopadaly na promočený polštář. Vzpomínala, vzpomínala na to jak spolu s ním běžela v létě přerostlou a voňavou trávou. Lehla si do ní a on si lehl vedle ní, koukali společně na nebe a slibovali si společnou budoucnost.
Její slzy nešly zastavit, a v tom si vzpomněla na další vzpomínku. Šla s ním po parku plném spadaného listí, zahalena do šály. Držela ho okolo pasu a on se jí zeptal: "Miluješ mě?" "Ano, miluji tě nadevše, nadevše!" zopakovala ještě jednou. Usmála se, něžně jí políbil na rty. "Kdybych měl zemřít, zemřela bys se mnou?" Tahle otázka jí zaskočila. Přikývla. "Ano, zemřela bych, kdybys měl zemřít ty."
Když tak nad tím přemýšlela a slzy jí kapaly na polštář, uvědomila si že v téhle chvíli věděl. Věděl že zemře.
A pak když už byla zima, za oknem padaly vločky a ona seděla na nemocniční posteli vedle něj, plakala. "Neplakej!" konejšil jí a utíral jí mokrou tvář. "Jak nemůžu plakat, když vím že tu nebudeš?" zeptala se ho. Usmál se. "Jednou se uvidíme, jednou až zemřeš i ty." Dívka se ještě víc rozbrečela. "Chci abychom se viděli někde jinde než tam, kde jsme po smrti. Chci tě vidět na téhle zemi, jak se mnou kráčíš po boku od oltáře, chci s tebou mít kupu dětí, chci se s tebou procházet a vozit kočárek s naším vnoučetem." Přikryla si obličej rukama a utírala si slzy. "My oba jsme ještě moc mladí na to, abychom mohli přemýšlet nad naší společnou budoucností." Pohladil jí po vlasech, něžně si jí přitáhl a jeho měkké rty se dotkly jejích. "Slíbil jsi mi to, věčně jsme přemítali nad naší budoucností, a teď by jsi chtěl všechno jinak?" obořila se na něj a z očí se jí řinuli potůčky perel. "Nechci aby sis zkazila život mojí smrtí. Zemřu a ty jednou budeš kráčet v krásných sněhově bílích šatech s někým koho miluješ…" Ona mu však skočila do řeči. "Miluji TEBE! Nikdy nebudu milovat někoho jiného, jen tebe!"
Když si na poslední okamžiky s ním vzpomněla, rozplakala se mnohem víc. Třeštila ji z toho hlava. Zaslechla někoho jak chodí po bytě, snažila se utišit. "Spiš?" zeptala se její matka. Dívka mlčela a zachumlala se do pláčem promočené peřiny. Utřela si slzy a snažila se usnout. V mysli se jí objevila ještě jedna vzpomínka. Zvonil telefon, dívka k němu běžela, zhluboka se nadechla, doufala že se jeho stav zlepšil. "Prosím?" zeptala se. "Dobrý den, slečna Smithová? Tady nemocnice svatého Wolfganga, mohla by jste prosím co nejdříve přijít?" ozvalo se z telefonního sluchátka hlas mladé ženy. "Ano, samozřejmě, stalo se však něco?" zeptala se. "Vše vám vysvětlíme až dorazíte, přijďte brzy." S těmito slovy položila sluchátko. Dívka nečekala dlouho a uháněla do nemocnice. Cestou přemítala co se mohlo stát. Když vběhla ke svému milovanému na nemocniční pokoj, stálo okolo jeho postele spousty lidí. "Áááá, tak jste tady, slečno Smithová. Umírá, chtěl vás vidět." Oznámil jí nejblíže stojící doktor a chytil jí za rozklepanou ruku. Pomalu došla k jeho posteli, v níž ležel pobledlý chlapec. Málo podobnému tomu se kterým běhala po vysoké provoněné trávě. "Neumírej pro mě. Jednou se uvidíme, ale neumírej…" na přístroji na nočním stolku se místo slabých vlnek objevila jedna dlouhá čára.
"Chci tě vidět!" řekla do tmy před sebou. Vstala a natáhla si župan. Potichu vyšla ze dveří bytu a nastoupila do prázdného výtahu, zmáčkla číslo 12. Poslední patro panelového domu. "Konečně tě uvidím!" prohlásila a s těmito slovy skočila dolů, dolů ze střechy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lady_Psycho Lady_Psycho | Web | 15. listopadu 2009 v 3:52 | Reagovat

panebože smutné, ale přesto krásné..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.