7. kapitola ~ Veselé Vánoce

30. září 2009 v 19:04 | Annie |  Síla přitažlivosti
Před Vánocemi byl hrad provoněn cukrovím a všude byla cítit veselá nálada. Celá škola byla vyzdobena a dokonce i učitelé studenty tolik nezatěžovali. Všichni se těšili na těch pár dní volna a pohody. Na poslední hodině Přeměňování studenti opakovali, to co se za posledního půl roku naučili. Violette proměnila skříň v
krávu a zase zpět a byla odměněna pěti body pro Havraspár.
"Dobrá, teď mi tedy nezbývá nic jiného, než vám popřát krásné Vánoce," ozvala se profesorka McGonagallová a ještě před zvoněním propustila třídu na oběd.
"Violette," zakřičel Lucius, aby se dívka zastavila. "Matka mi už poněkolikáté psala, jak moc se těší," usmíval se. "Už nemůže ani dospat," dodal.
"Já se taky těším," Violette se také usmívala. Skončila poslední hodina a hned zítra ráno odjíždí. Odjíždí k Luciusovi i se sestřičkami.
"Teta Laurette také psala, jak jsou sestry natěšené," dodala. "Budou na nás čekat na nádraží, aby mi je předala a pak.."
"..pak už budeme spolu," dopověděl za ní Lucius. Moc se těšil na to, jak se Violette bude smát. Chtěl, aby ani jednou nedala koutky svých rtů dolů. Chtěl, aby se už nikdy nepřestala smát a byla šťastná a on i její sestry s ní. Chtěl se už navždy smát. Už nechtěl mít žádné starosti. Nebo alespoň na těch pár dnů, co bude doma. S Violette a jeho rodinou.

Opřená o sklo kupé sledovala zasněženou krajinu za oknem. Celou dobu se usmívala. Otevřely se dveře a dovnitř vešly dvě dívenky.
"Veselé Vánoce Luciusi," popřály mu. Spousta studentů, co jeli na Vánoce domů chodili po vlaku a přáli si s ostatními krásné prožití vánočních svátků. Violette odtrhla oči od okna a usmála se na dívky.
"Díky, vám taky," odpověděl Lucius. Po chvíli nesmyslného tlachání dívky odešly. Takhle to šlo pořád dokola, dokud vlak nezačal přibrzďovat a divoká zasněžená krajiny se proměnila v upravené předměstí Londýna.
Lucius s Violette vyšli mezi posledními. Na nástupišti devět a tři čtvrtě čekalo spousty rodičů a příbuzných.
"Vil," vypískla malá holčička s černými vlasy a rozeběhla se k Violette.
"Daisy," zvedla ji a pevně objala. Druhá dívenka s hnědými a zacuchanými vlasy přiběhla hned po ní. Violette si i druhou sestřičku přitáhla k sobě a pevně ji chytila. Jako moc se jí stýskalo po těch malých roztomilých tvářičkách plných úsměvu.
"Ahoj Violette," pozdravila starší dáma. A také ji objala.
"Daisy, Lily, teto Laurette, tohle je Lucius Malfoy," ukázala na blonďatého chlapce, který celou dobu přihlížel.
"Luciusi, tohle je Daisy," ukázala na tu mladší dívenku se stejně černými vlasy, jako měla ona sama. "Lily," představila druhou dívku, které bylo devět let. "A tetička Laurette," ukázala na postarší dámu.
"Moc mě těší," popřál si Lucius s tetinou rukou.
"Budu vás muset opustit, přátelé čekají. Violette, děvčata si vyzvednu tady, až pojedete zpátky do školy ano?
A vy dvě, žádné lumpárny," rozloučila se s nimi polibkem na tvář a odešla. Lucius se rozhlížel po svých rodičích.
"Támhle jsou," ukázal na pár stojící u zdi. Paní Malfoyová měla na sobě dlouhý hnědý kabát. Vlasy byly světle hnědé stažené do ledabyle udělaného drdolu. Pan Malfoy byl hubený a blonďatý, stejně jako jeho syn. Oba dva se usmívali a vypadali přátelsky. Rozhlíželi se, aby jim jejich syn neunikl.
"Luciusi," spatřila paní Malfoyová chlapce a rozeběhla se k němu, aby ho mohla přivítat. Společně s jejím mužem byla představena Violette i jejím sestrám. Nástupiště devět a tři čtvrtě se postupně vylidnilo a zůstalo tam jen pár opozdilců, kteří se v záplavě studentů a jejich příbuzných nemohli najít.

Když děvčata poprvé spatřila Malfoy Manor zůstala stát s pusou otevřenou dokořán. Bylo to pro ně království, které nikdy neměly možnost prozkoumat. Oni dříve bydlely v jednom malém domečku za vesnicí, ve které bylo málo místa. Teď bydlely u tetičky a vůbec nic se nezměnilo. Otevřela se velká železná brána s dvěma M a vešli do veliké zasněžené zahrady. Lucius, který byl rád, že je konečně doma plný energie vytvořil sněhovou kouli a hodil jí po Violette. Velká sněhová válka byla na spadnutí.

Na Boží hod se Violette probudila se strašlivě těžkými nohy. Nebylo divu, že si jí zdálo, že měla na nohách dvě těžké železné koule. Když otevřela oči zjistila, ze na jejích nohou leží spousta dárků. Lily a Daisy už se také probouzely a s nadšením zabořily ruce do hromádky. Daisy vytáhla ten největší a našla v něm pletené ponožky, čepici, šálu a spousty domácího cukroví od tety Laurette. Lily vytáhla úplně stejný, ve kterém našla pletené ponožky, čepici, šálu a domácí cukroví. Violette nevěděla, který balíček má rozdělat první, a protože věděla, že v tom největším je dárek od tety Laurette rozhodla se pro ten nejmenší. Pomalu rozdělala balící papír, aby se nepomačkal. Byla v něm malinká krabička.
"Violette, co to máš?" vyzvídala Daisy. Měla už všechny balíčky rozbalené a teď sledovala, jak sestry rozbalují ty své. "Otevři to!" vybídla ji.
"Jsi zvědavější než já," postřehla Violette, ale nenechala se dlouho pobízek. Otevřel krabičku a na peřinu se skutálel stříbrný prsten s černým kamenem.
"Co to je Vil?" ptala se Daisy a nakláněla se přes postel, aby na dárek dohlédla. Violette ho pootočila. Zatřpytil se. Navlékla si ho na prsteníček a natáhla ruku, aby si ho lépe prohlédla. Byl nádherný. Nejmladší sestřička okamžitě vyskočila z postele a sedla si k Violette.
"Ten je nádherný. Půjčíš mi ho?" zeptala se. Violette ho stáhla z ruky a podala jí ho.
"Opatrně Daisy, víš jak si nemotorná. Nerada bych ho ztratila," upozornila ji. Sestra si prstýnek vzala do ruky a prohlížela si ho. Musel stát stovky galeonů. Ona mu po večerech namalovala obraz sebe a Luciuse. Violette nadskočila v okamžiku, kdy někdo zaklepal na dveře a otevřel je. Dovnitř vstoupil Lucius.
"Veselé Vánoce!" pozdravil je a posadil se na Violettinu postel.
"Dobré ráno," pozdravily sestry.
"Mám pro vás překvapení," řekl a dotkl se rty Violettiny tváře.
"Jaké? Řekni nám ho, prosím," prosily Lily a Daisy. Lucius se usmíval.
"Večer se tu požádá vánoční oslava, jako každý rok. Přijde spousta lidí a já vás jim představím."
"Večírek a my jako hlavní hvězdy?" ptaly se znovu Violettiny sestřičky.
"Ale Luciusi, nemáme tady ani žádné pořádné šaty a …" chtěla pokračovat Violette, ale Lucius jí přitiskl ukazováček na rty.
"Šaty máte připravené, jsou dole. Co takhle dát si snídani?" zeptal se a zvedl se z postele. Sestry se vydaly po schodech za ním.
U jídelního stolu seděli pan a paní Malfoyovi a snídali.
"Veselé Vánoce!" usmála se zářivě paní Malfoyová a rychle vstala, aby i ostatním připravila snídani.
"Dobré ráno," pozdravili Lucius a sestry a posadili se ke stolu. Paní Malfoyová na talíř položila slaninu s vejci a všichni se dali do jídla.
"Už jsem jim řekl o večeru mami," upozornil Lucius matku. Paní Malfoyová přikývla.
"Na šaty se můžete podívat hned, jak dojíte. Snad jsem vybrala správnou velikost, ale myslím, že nebude problém jí změnit," dodala.

Violette nakoukla do šatníku, kde byly připraveny šaty na večer. Ty její měly fialovomodrou barvu.
"Ty jsou moje?" zeptala se, ačkoliv to věděla. Okolo krku a dole na sukni byly lemovány stříbrnou nití. Lucius přikývl. Přiložila je k tělu a zatočila se. Zatočila se jí hlava a propadla se na louku plnou fialek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.