6. kapitola ~ Nevyřešené tajemství

30. září 2009 v 19:03 | Annie |  Síla přitažlivosti
Několik dní na to napadlo spoustu sněhu. Školník Filch se pokoušel odházet sníh z cestiček, aby se studenti dostali ke skleníkům na hodinu bylinkářství. Jeho shrbená záda a belhavý krok mu však nijak nepomohly a tak byli hodiny bylinkářství zrušeny. O víkendu si studenti volna užívali dováděním ve sněhu. Sáňkovali, házeli po sobě sníh, někteří bruslily na zamrzlém jezeře nebo stavěli sněhuláky. Ti pomstychtiví začarovali sněhové koule, které pronásledovali paní Norisovou, kočku školníka Filche, a kdykoliv se snažila odběhnout, některá z koulí jí strefila do zadku. Lucius si ovšem neužíval. Neustále mu v hlavě zněly Narcissina slova. "Naše matky chtějí, abys byl o Vánočních prázdninách u nás. Nevím, co je to napadlo." Čím více nad těmito slovy přemýšlel, tím častěji mu připadaly lživé. Proč by mu ale Cissa lhala? Vždy byli víc než přátelé. Tak proč? A jak zjistila, že Violette bude o Vánocích u Malfoyů? Nejenom, že se to Lucius bál říct Violette, ale také se bál napsat domů, jak to doopravdy je. Co kdyby mu vyvrátily to, co mu napsaly? Co když to byl jen sen? A on teď tomu věří?

"Luciusi," chytla ho Violette za ruku, aby se na ní otočil. "Kde jsi byl celý den?"
"Fialko, moc se omlouvám. Neměl jsem náladu," posmutněl znovu Lucius.
"Stalo se snad něco?" vyzvídala Vil.
"Ach! Violette, nedělej si starosti," pohladil jí po tváři a pevně stiskl její ruku.
"Luciusi, co se stalo?" zeptala se znovu Violette. Lucius jí vtiskl měkký polibek a odcházel chodbou pryč. Sledovala, jak se pohybuje spodní část jeho hábitu a vůbec nechápala, co se to s Luciusem tak znenadání děje. Chlapec se otočil na konci chodby, ale Violette už odcházela pryč. Pomalu došel do sovince a z kapsy vytáhl úhledně složený dopis. Našel nejvhodnější sovu, přivázal dopis k noze, kterou mu sova přistrčila a pomalu došel k oknu. On sám nechápal, co se to s ním vlastně děje. Chtěl tak moc být s Violette a trávil s ní tolik času, až zapomněl na své staré přátelé, kteří mu teď podráželi nohy. Sledoval, jak se mu sova vzdaluje, až z ní byla malá černá tečka. Doufal že mu matka co nejdříve odpoví, a nejlépe tak, aby ho to potěšilo. Jenže co by ho vlastně potěšilo víc? Lucius chvíli ještě sledoval zasněženou krajinu. Všude bylo ticho. Chvilkami zahoukala sova, která zdravila své společnice v okamžiku, kdy přiletěla z dlouhé túry s posláním.

Otřela si mokrou tvář. Nevěděla, co Luciusovi provedla, nebo co se mu stalo a to jí trápilo. Proč jí nemůže říct to, co ho trápí? Myslí si, že by mu nedokázala pomoci? Vždyť si říkají všechno, tak proč on musí mít nějaké tajemství? Proč? Proč? Proč? Tváře si otírala o zvlhlý polštář. Dveře pokoje se otevřely a do místnosti vešly Violettiny spolubydlící.

"Už zase fňukáš Violette?" pohlédla na uplakanou dívku Felis. Violette se okamžitě zvedla a naposledy otřela tváře. Katie a Morgan se posadily k Felis na postel a potichu šeptaly. Violette se snažila zaslechnout alespoň pár slov. Věděla, že většinou se o ničem nebaví, jen jí prostě vytáčejí.
"Violette," ozvala se nahlas Katie. Dívka se otočila.
"Co máš s tím Zmijozelským klukem?" zeptala se Katie.
"Nic, co by tě mělo zajímat Katie," odsekla Violette.
"Takže vy dva spolu nic nemáte?" vyzvídala Morgan. Felis se potichu smála.
"Nechte mě být!" rozčílila se černovlasá dívka a chtěla odejít z místnosti.
"Jen že jsme ho viděly s nějakou holkou," zavolaly za ní. Violette přeběhla společenskou místnost zdobenou do modrých barev a otevřela dveře. Na chodbě stál Lucius.

"Co tady děláš?" zeptala se překvapená Violette. Rozhodla se pokračovat dál v cestě.
"Přišel jsem ti něco říct," následoval jí Lucius.
"A co?" Lucius jí chytl za ruku, aby se na chvilinku zastavila. Vyškubla se mu.
"Ty jsi naštvaná?" zeptal se. Violette se uchechtla.
"Proč mi neřekneš své tajemství? To co tě trápí? Tak proč? Myslela jsem si, že si říkáme všechno! Luciusi, co se stalo?" ptala se rozčileně, křičela. Na druhé straně chodby hlasitě zakašlal některý z duchů. Violette se okamžitě ztišila: "Řekneš mi to? Nebo to je tak důležité, že mně to říct nemůžeš?" dala si ruce na prsa. Lucius sklopil hlavu.
"Fialko, stalo se něco s čímž jsem nepočítal," nakousl to Lucius. Jak moc se bál, co se stane až řekne pravdu.
"Luciusi, tak to řekni," povzbudila ho stále rozčilená Violette.
"Narcissa mi oznámila, že mám jet na Vánoce k Blackům," pohlédl na ní. Zírala na něj s pusou dokořán a po tvářích se jí koulely slzy. Proč? Proč je pořád všechno proti ní? Copak nikdo nevidí, že všechno co je proti ní, jí ničí? Pohladil jí po tváři.
"Napsal jsem matce, aby mi to vysvětlila, ale ještě neodepsala," pokračoval dál.
"Takže naše společné prázdniny nebudou? Mám napsat domů?" ptala se. Vzdychl a pohladil Violettinu mokrou tvář. Proč se všechno tak zvrtlo? Oba se tak těšili a teď se to všechno pokazilo.
"Fialko, k nám pojedeš i kdyby se měla Narcissa a naše matky stavět na hlavu."
"Už musím jít," omluvila se Violette. Na Luciusův slib neodpověděla. Proč jí to neřekl dřív? Doufala, že se všechno vyřeší a oba si užijí skvělé prázdniny spolu a s jejími sestřičkami. Přála si, aby Narcissa lhala. Aby to nebyla pravda. Nechtěla, aby to byla pravda.

Druhý den ráno vstala velice brzy. Byla neděle. Všichni studenti spali o to déle. Violette si ovšem přivstala, celou noc se jen převalovala na posteli a neustále nad tím vším přemýšlela. Oblékla se a vyšla ze společenské místnosti ven na prochladlou chodbu. Po celém hradě bylo ticho, slyšela jen své kroky, které jí připadaly příliš hlučné. Ve Velké síni sedělo už pár prvních studentů. Posadila se k havraspárskému stolu a nandala si na talíř palačinku, kterou měli každou neděli. O půl hodiny později se Velká síň začala zaplňovat. Studenti se nemohli dočkat, až jim přijde pošta, která v neděli byla plná toho nejlepšího cukroví. Violette zamávala na Luciuse, který vešel dovnitř s kruhy pod očima a rozcuchanými vlasy. Věděla, že toho také příliš nenaspal. Namazala si ještě jednu topinku. Doufala, že dnes Lucius dostane tu správnou odpověď. Nechtěla napsat své tetě a sestrám, které se tak těšili, že nikam nejedou. Tetička Laurette už byla domluvená se svými přítelkyněmi a určitě by jí mrzelo, kdyby se s nimi nemohla setkat věděla, že pro Violette a její dvě malé sestřičky to bude po tak strašlivém období veliké odreagování. Chtěla, aby na všechno zapomněli a užívali si. Alespoň těch pár dní u Malfoyů. Do Velké síně se nahrnula stovka sov. Violette se okamžitě otočila k Zmijozelskému stolu a hledala blonďatého chlapce. Našla ho ve změti černých hábitů. Otevíral trochu pomuchlaný malý balíček s napětím ve tváři. Bál se. Jak moc mu ta slova, která jsou napsané na lístku uvnitř balíčku ublíží? Co když tam bude napsané to, co mu řekla Narcissa? A jak vysvětlí Violette, že k nim nemůže přijet? Rozvázal provázek omotaný okolo krabičky a otevřel víko. Balík byl plný cukroví, nahoře byl přilíplý lístek. Violette ho sledovala. Doufala, že odpověď od paní Malfoyové bude pro ní ta nejlepší. Tak moc chtěla, tak moc si to přála.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.