5. kapitola ~ Zpátky na zem

30. září 2009 v 19:02 | Annie |  Síla přitažlivosti
Seděla na parapetu u okna a v ruce svírala malinkou knížečku, zabalenou do hnědé kůže. Sledovala mrtvé dění za oknem. Občas vyšlo z tmavého lesa nějaké zvíře. Slyšela, jak z blízké vesničky vyjí psi na kulatý měsíc, který ozařoval tmavou krajinu. Znovu knihu otevřela. Bylo to album s fotkami. Na jedné z nich se usmívala a mávala jí rodina. Ovšem neúplná. Pobledlá matka držící v rukou maličkou holčičku s černými jemnými vlásky. Vedle nich stály další dvě dívenky. Ta starší objímala matku, měla dlouhé rovné vlasy stejně černé, jako její malá sestřička, vedle ní mávala holčička s tmavě hnědými zacuchanými vlasy. Violette se usmála na svojí podobiznu a otočila stranu. Z fotografie na ní zíral muž v ruce s malinkým miminkem. Usmíval se. Zaslechla šramocení postele, jak se její spolubydlící otáčela na posteli. Sledovala jak pomlaskává a zachumlává se do vyhřáté peřiny. Opět se zahleděla na fotografii svého otce a jí samotné. Do očí se jí nahrnuly slzy. Ta nejrychlejší, která přetekla přes okraj spodního víčka teď stékala pomalu po její tváři. Zatřpytila se ve svitu měsíce. Setřela ji a otočila stranu. Její dvě malé sestřičky po boku zesláblé matky ležící na posteli. Už nechtěla dál otáčet stránky, znovu se rozplakat tolik, až se jí skoro rozskočí hlava. Nechtěla na to myslet.

Ráno vstoupila do Velké síně s kruhy pod očima. Celou noc nezamhouřila oko. Usedla ke stolu Havraspárské koleje a mazala si topinku pomazánkou.
"Dobré ráno," zašeptal jí kdosi do ucha. Otočila se a usmála. Blonďatý chlapec se usmíval také.
"Dobré," opětovala mu pozdrav a sledovala jak odcházel ke zmijozelskému stolu. Pomalu jedla svou snídani a sledovala dění ve Velké síni. Každý den to tu vřelo jako v mohutném včelím úlu. Studenti si povídali, smáli se a dělali na poslední chvíli úkoly, které nestihli večer. Violette zaslechla zahoukání sovy a pohlédla ke stropu. Malé i veliké sovy donášely poštu svým majitelům. Vil věděla, že žádnou poštu nedostane a tak si namazala ještě jednu topinku a sledovala, jak si studenti vyměňují cukroví a sdělují, co je doma nového. Otočila se směrem k Luciusovi. V ruce svíral dopis a usmíval se. Zvedla se z lavice a popadla svou tašku a několik učebnic. Chystala se na hodinu přeměňování.
"Violette," chytl jí za ruku Lucius. "Můžu s tebou o polední přestávce mluvit?" zeptal se a pokračoval s ní v cestě.
"Skvělé zprávy z domova?" zeptala se dívka.
"Ano," přikývl. "Ty si mě viděla?"
"Tvůj úsměv nejde přehlédnout."

Čekala na Luciuse ve Vstupní síni, kde jí Lucius měl říct ty skvělé novinky. Po mramorovém schodišti scházela dívka se zlatavými loknami.
"Ahoj," pozdravila Narcissa. Usmívala se, ale Vil věděla, že tenhle úsměv není upřímný. "Viděla si Luciuse?" zeptala se.
"Mám tady na něj čekat, za chvíli určitě přijde," odpověděla Violette.
"Dobrá, tak zatím," Cissa už odcházela pryč. Nezamířila do Velké síně na oběd, ale vyběhla opět po mramorovém schodišti nahoru. Violette ji sledovala jak stoupá výš po schodech než jí zmizela z dohledu, kdy se objevila tma, jak jí chlapec přikryl oči rukama. Chytl ji za ruku a odtáhl jí do uzoučké chodbičky od ruchu, který byl ve Vstupní síni, jak studenti mířili na oběd.
"Hledala tě Narcissa," upozornila ho Violette hned jak se zastavili. Lucius se stále usmíval. Její slova nevnímal a do ruky jí cpal kus pergamenu.
"Přečti si tohle!" vyzval jí. Violette sklopila oči k dopisu.

Milí Luciusi,
už teď se já i otec těšíme, až přijede Violette s jejími sestrami na Vánoce. Uklidila jsem celý dům a připravila děvčatům pokoje. Doufám, že se pilně učíš…

Violette odtrhla oči od dopisu, který pokračoval starostmi paní Malfoyové o Luciuse. Nevěřila svým očím.
"Ty opravdu chceš abych jela s tebou na prázdniny?" Lucius se usmíval jako rozzářené sluníčko a potichu přikyvoval.
"Luciusi, my dva jsme už o tom mluvili. To přeci nejde," Violette moc chtěla jet k Luciusovi na prázdniny. Ale co když se něco zvrtne? Co když se mu přestane líbit? Co když něco vyvedou její malé sestřičky? Na druhou stranu má šanci zažít ty nejnádhernější Vánoce jaké kdy měla a tak…
"Vil, prosím," přemlouval ji Lucius.
"Dobrá, dobrá," přikývla nakonec Violette. "Nejdřív napíšu tetě Laurette a pokud svolí pojedu."

Odpověď od Violettiny tetičky přišel druhý den ráno. Když se Violette probudila a pohlédla z okna na školní pozemky spatřila poprašek sněhu. Sníh milovala a tak nebylo divu, že se usmívala celé ráno. Při snídani se k ní snesl malý výreček, kterého včera odpoledne posílala s dotazem. Violette mu odvázala dopis z nohy a výr odletěl. Srovnala pergamen s odpovědí.

Zaslechla za sebou hlasité běžící kroky a otočila se. Usmívala se, když viděla jak je Lucius udýchaný. Vypadal komicky. Blonďaté vlasy mu padaly do tváře, která byla rudá od přehnaného výkonu.
"Jak to dopadlo?" zeptal se, když trochu popadl dech.
"Teta na nás bude čekat na nádraží King´s Cross se sestřičkami, abychom potom mohli odjet k vám," oznámila mu Violette.
"Nemůžu uvěřit tomu, že budeme celé prázdniny spolu," objal ji Lucius.

"Luciusi, potřebuji s tebou mluvit!" Violette se otočila za hlasem, který je vyrušil. Narcissa stála opřená o zeď a celou dobu je sledovala.
"Uvidíme se později," prohlásil Lucius k Vil a pohladil jí po tváři. Ta se otočila a pokračovala po mramorovém schodišti.

"Konečně sis našel čas promluvit si se svou starou kamarádkou," pronesla chladně Cissa.
"Tak co se děje? Za chvíli zvoní."
"Naše matky chtějí, abys byl o vánočních prázdninách u nás. Nevím, co je to napadlo," rozmachovala Narcissa rukama. Lucius zbledl. Jako kdyby mu neviditelní skřítkové vrazili nůž přímo do srdce. Měl být přeci s Violette a jeho maminka to věděla. Sama potvrdila, že se na ní moc těší. Tak proč má jet k Narcisse? Proč se všechno tak rychle zkazí?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.