4. kapitola ~ Navždy spoutaní

30. září 2009 v 19:01 | Annie |  Síla přitažlivosti
Bylo nádherné nedělní ráno. Okolo hradu poletovaly ptáci, kteří na zimu neodlétávaly za teplem, prozpěvovaly si a zdravily obyvatele hradu ke krásnému ránu. Říjnové sluneční paprsky se začali probouzet. Po celém hradu byl klid. Jediný kdo nespal byla Violette. Stála na břehu jezera a hleděla na krásnou spící krajinu. V těle jí vše bublalo štěstím. Byla tak šťastná, že nemohla dospat dalšího rána. Těšila se až zase spatří jeho nádhernou tvář, jemné ruce, šedé oči. Podívala se na zlaté hodinky, které měla připnuté na kostnaté ručce. Tři čtvrtě na osm. To byl čas na vydatnou snídani po nádherné noci strávené s Luciusem. Otočila se od šplouchajících vln a vystoupala zpět k hradu. Když vešla do Velké síně pár prvních studentů už sedělo na lavicích u stolu své koleje a jedlo. Automaticky pohlédla k zmijozelskému stolu. Neseděl tam, když odcházela z prefektské koupelny spal. U havraspárského stolu seděly Felis, Morgan a Katie. Violettiny spolubydlící z ložnice pátého ročníku. Posadila se co nejdál od nich. Celou noc nebyla v ložnici a ty tři si nedaly pokoj, dokud nezjistily co se opravdu stalo. Felis upřela oči na černovlasou dívku, která si mazala toast marmeládou a přemýšlela, kde celou noc byla.
Po chvíli dorazil do Velké síně i on. Pohlédl k havraspárskému stolu a pohlédl na ní. Viděl nádherné pomněnky. Usmál se a prohrábl svou plavou kštici. Violette mu úsměv vrátila. Bylo tak nádherné nemyslet na všechny ty starosti, které se na ní od začátku školního roku valily jako lavina.

Po obědě se spoustu studentů vydalo odpočinout si do společenské místnosti, nebo vysedávat na trávníku před hradem a nasávat do sebe poslední teplé slunečné paprsky. Violette s Luciusem seděli dál od ostatních za přerostlým houštím. Sledovali jezero a povídali si.
"Myslím, že Felis něco tuší. Celé dopoledne se mě vyptávala," řekla Vil opřená o Luciovu hruď.
"Nevšímej si jí fialko, je jen žárlivostí bez sebe, že máš tak nádherného chlapce," prohlásil Lucius s úšklebkem na tváři. Violette využila příležitosti, aby ho trochu popíchla.
"Já si nemyslím, že jsi hezký," usadila ho.
"Vážně?" Zeptal se Lucius a políbil jí do ušního lalůčku.

Celý týden bylo nádherné počasí a tak studenti nezůstali vevnitř, ale každé odpoledne si nosili učení ven. Blížil se první famfrpálový zápas mezi Zmijozelem a Nebelvírem. Mezi oběma tábory začala rivalita hned na začátku týdne. K Nebelvíru se přidali i ostatní zbylé koleje, takže nad krutým Zmijozelem měli značnou přesilu. Jediný, kdo nevěděl na kterou stranu se má přiklonit byla Violette. Ostatní studenti Havraspáru fandili jednohlasně Nebelvíru. Jenže jak se mohla rozhodnout? Rozhodla se pro neutrální půdu.

V sobotu před jedenáctou hodinou se hrad vylidnil a všichni vyrazili k famfrpálovému hřišti. Davem to vzrušeně šumělo a všichni se dohadovali kdo asi tak vyhraje. Violette kráčela za ostatními a hledala blonďatou kštici v záplavě studentů. Počkala až všichni usednout na místa a doufala, že ho v stříbrozelené části hřiště najde. Zahlédla ho nahoře a vydala se za ním. Zmijozelští hlasitě křičeli a snažili se přehlušit řev ostatních studentů fandící Nebelvíru, kterých bylo mnohem víc.
"Luciusi," zavolala na něj, když stála přímo vedle něho na tribuně. Ohlédl se.
"Fialko, všude jsem tě hledal," usmál se. Vedle něho stála nádherná dívka se zlatavými lokny, která vykuleně koukala s kým se to Lucius baví.
"Vil, tohle je Narcissa Blacková. Ciss, má nádherná Violette," představil je Lucius. Dívky se na sebe usmály, ale hned si o sobě pomyslely své. Narcissa věděla, že Violette patří do Havraspáru a pokud ji Lucius přivede domů, jeho rodiče z ní nebudou zrovna nadšení. Ovšem byla pohledná a z čistokrevné, ale chudé rodiny. Jak zaslechla, zemřela jí matka. Violette si o Narcisse myslela, že musí být milá dívka z bohaté rodiny nekompromisní k žádnému z členů, kteří by jakkoliv chtěli zradit jejich krev a tak to skutečně bylo. A určitě ona by měla přednost před ní, protože patřila do Zmijozelu. Trochu Cisse záviděla její lepší postavení.
Z přemýšlení je vyrušil hvizd píšťalky oznamující začátek hry. Nakonec se Violette přidala ke straně Zmijozelu, který po tvrdých bojích vyhrál.
"Takže vy dva teď spolu chodíte?" vyzvídala Narcissa, když Lucius odběhl pomoci s úklidem transparentu. Violette přikývla. Cissa přesně v tohle nedoufala, celou dobu se modlila, aby to nebyla pravda. Vždyť Lucius byl její, jen její. A teď se má o něj dělit s touhle havraspárkou?

"Znáš se s Narcissou dlouho?" zeptala se Luciuse Violette, hned jak se začali vracet k hradu.
"Dlouho?" Zasmál se Lucius. "Občas mi přijde, že jí znám lépe než vlastní matku. Blackovi jsou blízký známý."
Violette přikývla. Lucius se postavil před ní a zahleděl se do jejích modrých očích.
"Fialko, ty žárlíš? Narcissa, jako kdyby byla moje sestra," uklidnil jí.
"Omlouvám se," zamrzelo to Violette.
"Je hezké, když má někdo strach, že o tebe přijde," přivinul si Violette k sobě.
"Budu muset jít. Mám ještě hromadu učení," vzdychla Violette.
"A já musím oslavit to skvělé vítězství. Vážně nechápu ty, co chodí do Havraspáru. Pořád by jenom leželi v knihách," uculoval se.
"A Zmijozelští jsou zase posedlí čistou krví. Zajímalo by mně, co je lepší?!
"Dobrá, vzdávám to! Jen abys věděla, já posedlí čistou krví nejsem. Z jaké rodiny jsi ty?" Zeptal se a oba pomalu pokračovali k hradu.
"Samozřejmě, že z čistokrevné," přikyvovala Violette. Lucius si oddechl a doufal, že to Vil nepostřehla. Věděl co by mu řekli rodiče kdyby přišel domů s dívkou z mudlovské rodiny. Nejspíš by ho vyhodili z domu a prohlásili za zrádce vlastní krve.

Přibližovali se k hradu. Ostatní už v něm dávno byli a buďto oslavovali jako v případě zmijozelských nebo truchlili v případě studentů z Nebelvíru.
"Luciusi, miloval si někdy jinou dívku?" Violette se stále nemohla zbavit myšlenek na Cissu. Měla k němu mnohem blíž, znali se celá léta. Jejich rodiče si určitě přáli, aby Lucius a Narcissa spolu vychovali potomka obou rodin.
"Jsi roztomilá, když máš o mě strach. Vil, ty jsi ta jediná kterou miluji. Nikdo, přísahám nikdo nás nikdy nerozdělí," pohladil jí po tváři.
"Slibuješ?"
"Slibuju!" Na důkaz přitiskl své měkké rty na ty její.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.