3. kapitola ~ Blízko k nebesům

30. září 2009 v 19:00 | Annie |  Síla přitažlivosti
Hřejivé září s pozdním letním sluncem se proměnilo v chladný říjen. Studenti se o přestávkách schovávali před prvními mrazíky v rohách podloubí, kam je vyháněl mezi hodinami školník Filch. A když občas vykouklo sluníčko, Zapovězený les přebarvil listí do rudé, zlatavé a oranžové. Studenti za teplého počasí létali na košťatech okolo hradu nebo se povalovali v barevném listí, kromě studentů pátých a sedmých ročníků. Ti seděli celé dny zaboření do knih a dostali se na školní pozemky pouze o hodinách bylinkářství.

Violette odcházela z Velké síně od večeře. Chtěla odbočit směrem ke knihovně a dodělat si pár úkolů, když v tom jí někdo zatahal za rukáv. Vedle ní stál blonďatý, bledý chlapec s úsměvem na tváři.
"Ahoj fialko," pozdravil jí Lucius a vtiskl své rty na její tvář.
"Ahoj Luciusi," pokusila se Violette o křečovitý úsměv. Přišlo jí trestné jen se pousmát za to, co se stalo její mamince. Chvíle strávené s Luciusem jí alespoň na chviličku nabízeli únik od všech trápení a starostí, které se na ní valily jako černá mračna.
"Kam pádíš?" Zeptal se a pokračoval s ní dál v cestě.
"Do knihovny, mám spousty nedodělaných úkolů, které si chci dodělat, než se na mě nahrnou další."
"Ani se nedivím, že patříš do Havraspáru," podotkl Lucius.
"Půjdeš se mnou?" Zeptala se Violette před dřevěnými dveřmi vedoucími do knihovny.
"Ne, mám ještě něco na práci," zdráhal se Lucius.
"Tak zatím," zamávala a chtěla otevřít dveře.
"Počkej," chytil jí za ruku Lucius. Violette se na něj tázavě podívala.
"Víš kde je socha Borise Bezradného?" Zeptal se.
"Myslím, že ano," přitakala Violette, stále s nechápavým výrazem.
"Vedle té sochy jsou dveře, přijď tam dnes pět minut před devátou. Heslo je měsíční svit," políbil jí na ruku, kterou pořád držel a odešel.

Konečně Lucius našel něco, čím by Violette rozveselil a doufal, že se mu to povede. Od smrti její matky uběhlo pár týdnů, ale Vil se neusmívala jako dřív. Byla tichá, zakaboněná a on věděl, že uvnitř jí všechno bolí.

Okolo něho proběhli dva chlapci.
"Dávejte pozor!" Zakřičel za nimi.
"Příště si dej pozor ty," opětoval mu narážku jeden z nich, měl kulaté brýle a velice rozcuchané vlasy.
"Pottere, Blacku!" Zakřičela profesorka McGonagallová, která byla všude, kde se děla nějaká neplecha. "Už několikrát jsem vám dvou říkala, že nemáte běhat po chodbách jako šílenci, srážím Nebelvíru 10 bodů za každého…" Lucius pokračoval dál a z dálky k němu stále doléhal hlas profesorky McGonagallové.

Nedokázala se soustředit na učení, které se válelo po celém stole. Přemýšlela nad tím, co pro ni Lucius chystá, od doby co vešla do knihovny napsala sotva pár vět. Knihovnice madame Pinceová chodila okolo studentů a sledovala každý jejich pohyb a když Violette strčila omylem do inkoustu, který se rozlil po jedné knize začala křičet na celou knihovnu a klid, který většinou v knihovně býval byl ten tam. Violette si rychle vytratila a odešla do havraspárské společenské místnosti, kde přečkala do tři čtvrtě na devět a pak vyšla do chladných chodeb směrem k soše Borise Bezradného.
"Měsíční svit," pronesla a zatlačila do dveří. Vešla do veliké místnosti provoněné mýdlem, uprostřed byl bazén napuštěný po okraj horkou vodou. Nad ní se lehce vznášela sněhová pěna. Zaslechla jak se s hlasitým bouchnutím zavřely dveře.
"Luciusi?" Zavolala do místnosti. Neodolala a začala se svlékat. Když odhodila poslední kousek oblečení na mramorovou podlahu ponořila se do horké lázně. S párou stoupající ke stropu odcházely i její starosti. Najednou jí bylo tak lehko, jako kdyby se mohla vznášet. Jedinou starostí jí byl Lucius. Proč tu není? Na jednu stranu byla ráda, neviděl by jí nahou. Její drobné, pobledlé tělo. Na druhou stranu na tom nezáleželo, pěna byla tak hustá, že by přes ní neviděl ani člověk s nejdokonalejších zrakem. Jak se domnívala, byla v prefektské koupelně. Doufala, že se tu teď neobjeví některý s prefektů, který si připravil vroucí lázeň a Violette ho o ní připravila. Zaslechla za sebou kroky, otočila se. Na dnou bazénu dosáhla pouze na špičkách.
"Vil," upozornil na sebe Lucius stojící ve stínu sloupů okolo bazénu. "Mohla by ses prosím otočit?" Poprosil ji stydlivě.
Violette uposlechla a otočila se. Slyšela jak schází po schodech dolů do vroucí vody. Otočila se nazpátek. Stál těsně vedle ní. Pohladil jí po jemné kůži. Přiblížil s k jejímu obličeji, zavřel oči a přitiskl své rty
na ty její. Hladil jí po vlhkých vlasech. Violette svými rty sjížděla po jeho nahém krku. Srdce jí tlouklo silněji než obvykle, doufala, že jí nevypadne z pusy a nebude si jen tak plavat okolo nich. Přestala přemýšlet, hladila ho po mokrých zádech, cítila jak se něco tam dole zvedá. Pročísl její vlasy, líbal jí na krk, na klíční kosti, hladil ňadra.
Lucius na Vil pohlédl s tázavým pohledem. Mlčky přikývla. Vnikl do ní, vzdychla, voda pro oba zmizela a byli tady jen oni dva. Byli tak neskutečně blízko.
Lucius vyšel po schůdkách s Vil v náručí, popadl hůlku a vykouzlil nádhernou postel s nebesy. Položil Violette
Na postel a přikryl hedvábně jemnou přikrývkou.
"Luciusi," ozvala se Violette.
"Ano?" Lucius si přilehl vedle ní.
"Miluji tě."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 We.Nd.ush.kaa We.Nd.ush.kaa | Web | 30. září 2009 v 21:20 | Reagovat

Tohle je naprosto boží povídka. Pokračuj prosím!

2 Luckie Luckie | Web | 9. května 2011 v 21:32 | Reagovat

mě se chce brečet a nwm proč! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.