2. kapitola ~ Za svým snem

30. září 2009 v 18:59 | Annie |  Síla přitažlivosti
Schovaná a skrčená seděla ve výklenku za vysokým brněním. Snažila se být neviditelná. Kolena měla přitisknuté k hrudi a v ruce pevně svírala pomačkaný papír. Plakala. Co bude dělat? Co bude s jejími malými sestřičkami? Srovnala papír popsaný drobnými písmenky a znovu si ho přečetla.

Má milovaná Violette,
odjíždím ke svatému Mungovi. O děvčátka se postará teta Laurette, sestra tvé babičky. O tebe se také postará, až přijedeš z Bradavic. Dlouho už tu nevydržím. Miluji tě Violette. Navždy máma

Papír znovu pevně sevřela. Zaslechla kroky, ještě více se přikrčila za vysoké brnění. Rty se jí zachvěly, jako kdyby něco říkala, ale nevydala ani hlásku.
"Luciusi," zkusila to znovu. Chlapec se otočil.
"Violette?" podíval se do prázdné chodby. Dívka vstala a utřela si mokré tváře. Než si stačila uvědomit co dělá, byla v jeho teplém objetí.
"Co se stalo?" zeptal se. Tiše mu plakala na sněhově bílou košili a snažila se něco říct.
Přejela rukou po jeho hrudi v níž svírala pomačkaný a uplakaný papír. Vytáhl ho z její studené ruky a přečetl si ho. Cítil zvláštní pocit. Chtěl Violette ochránit, zabránit tomu aby nebyla smutná. Ale jak?
Hladil jí po zádech a cítil jak se klepe.
"Neplakej fialko.."

Druhý den ráno se Violette neobjevila ve Velké síni na snídani, ani na první hodinu bylinkářství. Lucius projížděl očima studenty, jestli se někde Vil neobjeví. Chyběla mu její laskává pobledlá tvář. Její voňavé ruce, její oči. Po obědě se pátý ročník nahrnul do chodby ve sklepení a čekal na profesora Křiklana.
"Felis, kde je Violette?" zeptal se teď už bezradný Lucius.
"Co já vím, celou noc fňukala do polštáře a ráno zmizela. Doufám, že se vrátí hodně pozdě, aby neotravovala tím svým fňukáním" neodolala Felis popíchnout ji.

Lucius se rozběhl nahoru po schodech. Chtěl běžet až do sedmého patra, vběhl zrovna do chodby ozářené podzimním sluncem a podíval se na školní pozemky. U jezera někdo stál. Opírala se o mohutný dub a uhlově černé vlasy jí poletovaly ve větru.

"Violette," zašeptal do ticha, které přerušovalo jen šumění vln narážejících na břehy jezera. Přitiskla se k jeho hrudi.
"Umřela, chvíli poté co jí přivezli do nemocnice," odpověděla na nevyřčenou otázku, která visela ve vzduchu. Po tvářích si dělaly cestičky stříbřité potůčky, které nedokázala zastavit.
"Všechno bude v pořádku Violette," snažil se jí uklidnit.
"V pořádku? Nic už nebude v pořádku Luciusi. Zemřela mi máma," zamračila se Vil. "Copak to nechápeš? Kdo se o nás teď postará, o mé malé sestřičky?" Kladla jednu otázku za druhou. Na otázky na které nikdo nedokázal odpovědět.
"Violette, počkej!" Chytil jí za loket a přitáhl k sobě.
"Chci být sama," vykroutila se z jeho teplého sevření a utekla.

Vysedávala dlouho na okraji kouzelné vesničky a sledovala malé postavičky pohybující se po cestách okolo domů. Za jejími zády vrzal starý domek. Kdyby tak mohla utéct z tohohle světa a objevit se někde jinde. Tam nahoře, v nebi. Spolu s její maminkou by prožívali nebeská dobrodružství. Běhaly by společně ruku v ruce mezi malými sněhově bílými obláčky. Okolo nich by se proháněly na bílých ponících její dvě malé sestřičky. Byly by znovu velká šťastná rodina, kterou neměla, která jí tak moc chyběla.

Nechtěla se setkat s jeho šedýma očima. Nedotknout se jeho pohledu. Nechtěla, aby viděl její uplakanou tvář, její utrápený výraz. Seděla u večeře. Celý den nic nejedla a teď, když koukala na šťavnatou kotletu s opečeným bramborem přešla jí chuť k jídlu. Zvedla se z lavice a odcházela pryč.
"Violette!" Zavolal na ní Lucius, když chtěla nenápadně odejít z Velké síně. Zavřela oči a přála si zmizet. Navždy! Navždy z tohohle světa. Usnout a nikdy se neprobudit. Nebo raději usnout a probudit se poblíž své milované maminky. Ale co její malé sestřičky? Nemohla je opustit. Proč by je opouštěla? Milovala je, byly její rodina. Její jediná rodina. Teď už jediná.
Otočila se na udýchaného Luciuse, který z Velké síně doslova vyletěl.
"Můžeme si promluvit?" zašeptal. Doufal, že na něho nebude Violette znovu křičet. Přikývla a otevřela bránu. Vyšla na ztemnělé školní pozemky. Bylo ticho, občas zaslechli zpěv zapomenutého ptáčka a z dálky k nim doléhal šum vln od jezera.
"Ach Vil, moc mě to mrzí," zasténal Lucius po chvíli nepříjemného ticha.
"Já se omlouvám, že jsem na tebe křičela. Můžeš mi to prosím tě prominout?"
Přiblížil se k její tváři a pohladil jí.
"Fialko, už se netrap," utěšoval jí, přitisknul si její chvějící tělo k sobě. Znovu se rozplakala, myslela si, že už to snad ani nejde. Kolik slziček steklo po jejích tvářích za tenhle jediný den.
"Ach, Violette, neplakej," pohladil jí po havraních vlasech.
"Omlouvám se," utírala si mokré tváře.
"Vil, co kdybys ty a tvé sestřičky přijeli na prázdniny k nám?" Otázal se jí, když zastrkovala zvlhlý kapesník zpátky do kapsy. Zabořila do něj její modré oči.
"Luciusi…já nevím, sestřičky jsou malé, tvým rodičům by se určitě nelíbilo, kdyby někdo pobíhal po domě a křičel,"
"No tak Violette, Malfoy Manor je tak veliký dům, že se tam sestry ztratí a alespoň tam bude veselo," prosil ji Lucius. Ona však nevěděla, co má říct. Nabízel jí utéct na pár hodin, dní, týdnů od všech starostí, utéct do světa snů a být jen s tím koho miluje, s ním, s Luciusem Malfoyem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Luckie Luckie | Web | 9. května 2011 v 21:24 | Reagovat

kuš! já Malfoye nikdy nemusela a ty mě teďka nutíš ho mít ráda

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.