14. kapitola ~ Touha, vášeň, láska a síla přitažlivosti

30. září 2009 v 19:11 | Annie |  Síla přitažlivosti
Na první zářijový den bylo velice chladné počasí. Lidé opět vytáhli podzimní kabátky a choulili se do šál. Na nádraží King´s Cross bylo dnes plno. Nejvíce však mezi nástupišti devět a deset. Průvodčí, kteří postávali nedaleko chumlu kroutili hlavami. Za nejbližší hodinu ani na jedno ani na druhé nástupiště nemá přijet žádný vlak. Tak proč ti lidé se tak k té zdi mezi nástupišti tlačí? Byli to ovšem velmi podivní lidé, někteří tedy byli normálně oblečení, ovšem někteří měli na sobě dlouhé háby a pláště všech střihů a barev a vypadali podivínsky. Chumlem se protlačila mladá žena. Mohlo jí být přes třicet let a na sobě měla hnědý podzimní kabát a okolo hubeného krku omotaných několik barevných šálek. Ostříhané krátké mikádo jí povlávalo, byla hodně bledá a jak bylo na první pohled znát, často se trápila. Otočila se, zda jí někdo nesleduje a poté se opřela o přepážku. Zmizela. Ocitla se na pro mudly tajném nástupišti devět a tři čtvrtě. Odsud odjížděli čarodějnické děti do Školy čar a kouzel. Zářivě červená lokomotiva vypouštěla z komínu malé chomáčky páry. Chodila sem každý rok, kdy studenti odjížděli do školy nebo přijížděli na prázdniny, a pokaždé někoho hledala. Ovšem vždy bez úspěchu. Rozhlížela se a procházela mezi loučícími se rodiči a prarodiči. Obešla ženu s blonďatými kudrnami, která objímala malého stejně blonďatého chlapce. Plakala.
"Už mě pusť mami, všichni mě uvidí," prosil syn. Violette se na něho podívala. Ty oči! Oči šedé jako ocel. Oči, které moc dobře zná, které jí častokrát říkaly, jak jí jejich nositel miluje. A pokud tohle je syn Luciuse Malfoye, musí poblíž být i on. Rozhlížela se okolo nich. Těsně vedle Violette Woodové proběhla dvě děvčátka až málem žena upadla. Ve zmatku se jí zatočila hlava. Všechno se s ní točilo a ona si připadala malátná. Pod paže jí zajely dvě mužské ruce, aby jí zachytily před pádem. Pohlédla na ně. Ty ruce znala mnohem lépe než čekala. Kolikrát si je pečlivě prohlížela, kolikrát je držela v těch svých. Postavila se s pomocí majitele rukou na nohy a rychle se otočila. Doopravdy tam stál! Lucius Malfoy. Nedokázala tomu uvěřit. Tak dlouho čekala na tuhle chvíli až teď, kdy nastala nevěděla, co má udělat dřív. Obejmout ho? Nebo snad s ním odejít pryč a už ho nikdy nepustit? Chvíli oba stáli a zírali na sebe.
"Violette," vzdychl Lucius a podíval se jinam. Narcissa si naštěstí stále všímala svého malého syna a na to, co dělá a kde je její manžel nemyslela. Lucius Violette rychlým pohybem chytl za ruku a odcházel pryč.
"Počkej! Kam jdeme?" snažila se muže zastavit a musela vedle něho běžet, aby mu vůbec stačila.
"Snad si nebudeme povídat tady, kde na nás každý kouká. Chci mít na to klid," odpověděl jí. Zašel za roh a otevřel dveře s nápisem Sklad. Pustil Violette první a pak i on vstoupil do tmavé místnosti plné košťat, kbelíků, lopat a uhlí. Postavili se každý na jednu stranu místnosti. Nepotřebovali si povídat, stačilo jen, že byli spolu.
"Jak ses měla?" prohodil jen tak Lucius.
"Fajn," odpověděla Violette.
"Vážně?" ušklíbl se. Byl jiný. Zničila ho arogantnost a povýšenost nad ostatní. Snažil se to před ní ukrýt, ovšem nedařilo se to. Byl naučen chovat se ke každému chladně a teď, když se měl chovat, tak jako dřív se mu to nedařilo.
"Ano," odpověděla.
"To jsem ti ani nechyběl?" zeptal se znovu.
"Ale to ano. Každý den jsem na tebe myslela," přiznala se. Lucius se usmál.
"To já na tebe taky fialko." Dalších několik minut stáli a jen se na sebe s úsměvem dívali.
"Jsi s Narcissou šťastný?" vyslovila nahlas otázku, nad kterou neustále musela přemýšlet. Tahle myšlenka jí nedovolovala spousty nocí spát.
"Šťastný?" Zachechtal se Lucius. "Jsem s ní z donucení Violette," připomněl jí. Jeho slova jí opět upozornila na to, jak se změnil. Až moc se změnil.
"Proč jí neopustíš, když je konečně po všem? Už jedenáct let se nic neděje. Od té doby, co Ty-víš-koho zastavil ten malý chlapec," řekla. Spíše šeptala. Tohle bylo její veliké přání. Chtěla aby Lucius opustil Narcissu a byl s ní. Navždy. Šťastní až do konce života.
"Jako věrný pánovi Zla musím věřit, že se vrátí. Zemřel bych, kdyby se později vrátil a já se nepřidal znovu k němu. Musím zůstat u Narcissy," posmutněl, když si uvědomil, že se bude muset s Violette stýkat tajně. Udělal několik kroků směrem k ní. Chytl jí za hubenou ručku a přitiskl si jí k tváři. Podívala se mu do očí a pár centimetrů, které je od sebe oddělovali zrušila. Políbila ho na narůžovělé rty a konečně si vzpomněla jaké to je, když ho líbá. Tím odstartovala fázi tisíců něžných dotyků a polibků do vlasů, na krk, do ušních lalůčku, na rty. Připadala si o několik let mladší, kdy se s ním schovávala z jedné starých učeben v Bradavicích. Ty časy jí chyběly. Bylo to nejnádhernější období jejich životů. Zvenčí zaslechly zvuk píšťaly, která oznamovala, že právě nastala jedenáctá hodina a Bradavický expres odjíždí.
"Musím jít," zašeptal Lucius Violette do vlasů a naposledy jí políbil. "Uvidíme se," ujistil jí, když se otočil u železných dveří. Dveře se za chviličku v tichosti zaklaply a Violette byla znovu sama. Teď ale věděla, že nikdy ne napořád.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lu Lu | 7. prosince 2011 v 9:14 | Reagovat

Chudák Lucius. Je divné si představit normálního arogantního a povýšeného aristokrata, jak je najdenou milující a všechen ten jeho život mu už nevyhovuje. Ale o to se mi to zdá dojemnější, protože je ta jeho postava víc reálná a lidská. A hlavně ukazuje jak moc a postavení není všechno. Že může taky cítit jiné pocity , než jen negativní. Moc pěkná povídka, ikdyž místama dost depresivní, ale ten konec mě fakt dojal.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.