13. kapitola ~ Nezapomenutelné vůně

30. září 2009 v 19:10 | Annie |  Síla přitažlivosti
Vzduch čas od času prohrábl teploučký větřík, který více ujišťoval studenty, že konečně začíná to pravé léto. Poslední týdny školního roku byla neskutečná vedra a hrad konečně opustil chlad. Dokonce i studenti ze Zmijozelu, kteří sídlili ve sklepení si stěžovali, že je ve společenské místnosti velké teplo. Dnes se všichni sešli na nádraží v Prasinkách. Odjížděli na prázdniny domů. Blonďatý chlapec právě přijel kočárem bez koní a pomohl vystoupit stejně blonďaté dívce. Kdyby je nikdo neznal myslel by si, že jsou sourozenci. Chlapec naposledy vydechl, aby se odhodlal k tomu, co právě řekne. Musíš!, přikázal si snad už posté, a poté chytl dívku za paži, aby se zastavila.
"Ciss, potřebuji se tě na něco zeptat," začal Lucius. Narcissa na něho pohlédla a trpělivě čekala.
"Víš, teď už je to jen posledních pár chvil, co jí uvidím. Mohl bych si sednou s ní, prosím?" Věděla, že to přijde, že se jí zeptá. Blondýnka na to byla připravená. Pokývala hlavou. Bylo jí Luciuse líto. Musel opustit svou lásku, aby jeho rodina a hlavně Violette nezemřela. Cissa si přála, aby byl s ní. Chtěla ho mít jen pro sebe a to se jí teď povedlo. Už jí nějaká chudinka nebude stát v cestě. Teď už jen stačí, aby jí Lucius miloval, ale to nebude tak jednoduché. To moc dobře věděla. A pokud si ho chce získat musí dokázat, že v sobě nemá ani kapku jedu.
"Díky Ciss, ale rodičům to prosím neříkej. Nechci, aby věděli, že jsem se s ní scházel," chlapec se usmíval od ucha k uchu. Nečekal, že mu Narcissa dovolí být s ní.

Došel tedy k zářivě červenému vlaku a do prvních dveří nasoukal obrovský kufr do chodbičky. Poté se i on vyšplhal po schůdkách a pokračoval úzkou chodbou do útrob vlaku. Hledal prázdné kupé. Ne ovšem zdaleka prázdné. Měla v něm sedět Violette. Procházel jednotlivými vagóny. Většina míst byla ještě prázdná. Studenti neustále pobíhali venku a loučili se se svými přáteli. Konečně jí našel. Bledou černovlásku s nádhernýma modrýma očima připomínajícíma jasnou letní oblohu. Stejnou jako byla dnes. Usmála se, když otevřel dveře a vstoupil dovnitř.
"Jsem ráda, že to vyšlo," svěřila se.
"Nečekal jsem, že Narcissa svolí, zřejmě i ona má v sobě kousek dobrého," podotkl Lucius a posadil se vedle Violette, která se k němu okamžitě přivinula. Chtěla těch posledních několik hodin dotýkat se jeho těla, cítit jeho vůni, líbat jeho rty. Až teď si začala uvědomovat, že tohle je doopravdický konec. Za několik hodin se naposledy rozloučí a už se třeba nikdy neuvidí. Vlak se pohnul. Chodbičkou procházeli hlasití studenti a hledali prázdná kupé. V kupé bylo ticho, ani jeden nechtěl promluvit. Neměli se o čem bavit, teď už tím nic nezpomalí. Teď si musí užít poslední chvíle.

Bradavice už dávno zmizely za obzorem. Sklonil hlavu, aby se jí mohl podívat do tváře. Dívka měla na tváři nepřítomný výraz, byla bledší než obvykle a v očích se jí leskly slzy, které brzy přetečou přes hráz spodního víčka a vydají se na cestu po bleďounké tváři. Pohladil ji. Violette okamžitě zahnala své myšlenky a i ona pohlédla do jeho tváře. Lucius byl bledý jako stěna v pokoji a oči barvy ocele byly posmutnělé. Violette se otřásla. Venku bylo sice teplo, ale uvnitř Violette začínal být chlad. Políbil jí do vlasů a chytl ji za ruku s prstenem. Už nebyl tak černý jako předtím.
"Podívej, zešedivěl," upozornil na jev Lucius.
"Já vím. Je takový od ledna, od té doby, co jsem zjistila, že už nebudeme spolu," odpověděla mu Violette a prstenem zatočila. Kdyby tak vyslyšel její přání a všechno by bylo jinak. Za všechno může on. Lord Voldemort. Chtěla by se mu postavit. Ale copak může slabá drobná dívka zničit nejmocnějšího kouzelníka všech dob?

"Dáte si něco zlatíčka?" zeptala se starší dáma s vozíčkem plným cukrátek. Violette se s trhnutím probrala a zvedla se ze sedačky. Nakoupila trošičku ode všeho.
"Copak se stalo srdíčko? Jsi nějaká uplakaná. Začínají prázdniny, měla by ses radovat. A pokud jde o toho chlapce, v září se určitě zase shledáte," řekla cukrářka, když jí Violette dávala do ruky několik mincí.
"To určitě ano," pokývala hlavou dívka a znovu se šla posadit. Skály a hory se pomalu proměňovaly v zalesněné kopečky a tu a tam spatřili cestující za okny maličkou vesničku. Za pár hodin budou v Londýně. Využila toho, že Lucius spal a převlékla se z hábitu do mudlovského oblečení. Černou uniformu pečlivě srovnala a uklidila do Luciusova kufru. Chtěla mu nechat kousek sebe. Chtěla, aby mohl vdechovat její vůni, která z oblečení nikdy nezmizí. Očarovala ho kouzlem. Poté se posadila zpět k Luciusovi, pohladil ji po rameni a otevřel oči. Černovláska mu nabídla jednu Čokoládovou žabku a sama si prohlížela kartu s nádhernou čarodějkou, která uvnitř krabičky byla. Odšupovací dveře se znovu daly do pohybu a dovnitř vstoupila hnědovláska.
"Zapomněla si se rozloučit, utekla si z pokoje dřív než jsem tě stihla zastavit," usmívala se Felis. Bylo tak zvláštní, že dívky, které se čtyři léta nenáviděli teď byly nejlepšími kamarádkami. Violette se opět postavila na nohy a vpadla do náručí druhé dívky.
"Napiš mi jasný, chci vědět o každém kroku, který uděláš," řekla Felis Violette, když se konečně pustily.
"Rozkaz," zasalutovala usmívající se Vil, ačkoliv v očích měla slzy. Znovu jí objala.
"Budeš mi chybět Fel," svěřila se černovláska a začala kamarádce smáčet rameno.
"No tak, třeba se ještě někdy uvidíme až se vrátíš do Londýna. A nezapomínej, že svět je malý a o náhody tu není nouze," připomněla Felicie. Violette přikývla a než Felis odešla naposledy ji objala. Veselí, které do kupé vnesla Felicie McKinnonová bylo to tam. Dívka se vrátila na sedačku a schoulila se co nejblíže k Luciusovi. Přičichla k sněhově bílé košili. Voněla po čerstvém vyprání a po něčem, co nedokázala identifikovat. Cítila to vždy, když se k Luciusovi přiblížila. Byla to směs lahodného cukroví, které uměla pouze paní Malfoyová, něco co připomínalo léto, suchá stébla trávy, a čerstvě rozkrájené pomeranče. Violette přivřela oči a ještě jednou přičichla. Chtěla si tuhle vůni navždy zapamatovat. Vlak začal přibrzďovat. V Luciusovi hrklo. Musí se rozloučit! Navždy. Přiblížil se k její znovu zmáčené tváři a políbil jí na rty. Violette projela rukou do všech stran trčící blonďaté vlasy. Nemuseli mluvit, stačilo jim několik jemných doteků a něžných polibků.
"Miluji tě," řekl Lucius, když si opřel své čelo Violettino a dotýkali se nosy.
"Miluji tě," zopakovala Violette. Vlak už jel rychlostí běžce a studenti se začali nahrnovat do chodbičky.

Violette naposledy políbila Luciuse popadla svůj kufr a rozeběhla se uličkou. Musela utéct od blízké minulosti dřív, než jí ona sama chytí. Otřela si mokré tváře a seskočila ze schodů na chodník, který byl plný rodičů vyhlížejících své ratolesti. Rozhlížela se po dvou malých děvčátkách a po tetičce. Nad hlavami všech rodičů se objevila obtloustlá ručka. Dívka se rozeběhla s kufrem v závěsu až spatřila starší korpulentnější dámu a dvě rozpustilá děvčátka. O chviličku později se všichni čtyři smotali do jednoho klubíčka, jak se objímaly.
"Můžeme jít? Čeká nás daleká cesta," pokynula tetička ke zdi, která oddělovala kouzelnický svět od mudlovského. O kousek dál postával Lucius společně s rodiči a Blackovými. Narcissa byla obtočená okolo něj a laskala mu ušní lalůček. Chlapec koutkem oka zahlédl Violette. Zamával na ní a pokusil se o úsměv.
"Sbohem fialko," zašeptal a poté si začal povídat se svým otcem.

Celý svět se s ní zatočil a o chvilinku později ležela v měkké trávě.
"To bylo skvělé," zapištěla Daisy a postavila se na nohy.
"Smíme ještě jednou teto Laurette?" zeptala se Lily.
"Ani náhodou. Podívejte, támhle budeme bydlet," ukázala tetička dolů. Sestry vypískly a rozeběhly se z kopečka dolů. Violette se postavila směrem, na který teta ukazovala. Byla to nádherná malinká vesnička. Klikatila se v údolí pod nimi mezi čtyřmi vysokými kopci.
"Žijí v ní pouze kouzelníci a támhle v dálce můžeš spatřit Krásnohůlky, není to odsud daleko," upozornila tetička a sestoupila dolů. Violette se začínala usmívat. Tady se jí určitě bude líbit. Prsten, který měla na levém prsteníčku se ji zbarvil do zelena. Do barvy naděje, do barvy nového začátku.

Konečně sám! Z obývacího pokoje se ozývaly hlasy rodičů a návštěvy, která přijela oslavit začátek prázdnin. Lehl si na postel a zavřel oči. Viděl jí. Viděl její úsměv, pomněnkové oči, její rty. Otevřel oči a zvedl se. Musel na ní přestat myslet. Rozhodl se si vybalit. Otevřel kufr. Vypadla z něj uniforma. Zanadával, jak je nepořádný, když si uvědomil, že místo kalhot drží v rukách nařasenou sukni. Sněhobílá dívčí košile a podkolenky? Přičichl ke košili. Violette! Tahle vůně je nezapomenutelná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.