10. kapitola ~ Lidé se mění

30. září 2009 v 19:07 | Annie |  Síla přitažlivosti
Zimní prázdniny se rozpouštěly jako sníh na slunci. Violette si večer před odjezdem balila všechny věci do kufru a občas nakoukla na potemnělou zahradu. Nechtělo se jí odsud. Byla tu s Luciusem a jeho rodiči, kteří se k ní i k jejím sestřičkám chovali mile. Nic jí tu nescházelo. Bylo to všechno až moc krásné a každičkou chvíli se to něčím pokazilo. Zavrzaly dveře vedoucí do pokoje a dovnitř vešla paní Malfoyová se sněhově bílými košilemi.
"Děkuji paní Malfoyová," řekla Violette a hromádku prádla si uklidila do kufru.
"Budeš mi chybět Violette," přiznala se paní Malfoyová a do očí se jí nahrnuly slzy. "Vždycky jsem si přála dceru. Teď jsem tady měla tři," utřela si smočené tváře a pokusila se o úsměv.
"Pokud budu moct určitě přijedu o Velikonočních prázdninách a vezmu sebou i Lily s Daisy," utěšovala ji Violette a posadila se vedle ní na postel. Paní Malfoyová jen zakroutila hlavou.
"Obávám se má zlatá, že už to nepůjde," rozplakala se znovu Luciusova matka. Violette na ní nechápavě pohlédla.
"Ráda bych vás tu měla, ale jak sis všimla přicházejí zlé časy a my jako vyšší společnost se budeme muset přidat k ostatním," slovo společnost paní Malfoyová vyprskla.
"Proč?" zeptala se Violette a sledovala, jak si paní Malfoyová pohrává s jedním jejím uhlovým pramenem.
"Malfoyovi jsou rodina s dlouhými kořeny, kteří nenávidí kouzelníky z nečistokrevných rodin a jsou povýšeny nad všechny. Luciusův otec jako jeden z mála měl dobrou duši a kvůli tomu byl považován za černou ovci rodiny, ale po smrti jeho bratra to byl on, kdo musel na svět přivést potomka. Není divu, že Lucius má stejně dobré srdce jako jeho on. Jenže teď když přišlo tohle budou všichni očekávat, že se přidáme k rodinám, které mají dobré postavení stejně jako Blackovi," dovyprávěla paní Malfoyová a opět se rozplakala. Violette byla šokována. Proč by se měl někdo přidat k lidem, kteří jsou zlí?
"Takže vy se budete muset přidat k vyšší společnosti, která má strach ze zla, ale raději se k němu přidá, aby nikdo nezemřel že?" pochopila to nakonec Violette. Paní Malfoyová přikývla.
"Nejraději bych se přidala k dobru, ale bohužel to nemůžeme."

Druhý den ráno Violette, Lucius, Lily a Daisy naposledy viděli Malfoy Manor a odjeli společně s Malfoyovými na nádraží King´s Cross, kde měla Violette s Luciusem odjet zpět do Bradavic a Lily a Daisy odjet k tetičce Laurette. Prošli přepážkou ve zdi a ocitli se na nástupišti devět a tři čtvrtě, kde stála zářivě červená lokomotiva.
"Violette," zakřičel někdo na černovlásku, která se otočila za hlasem a spatřila tetičku Laurette, jak na ní s úsměvem mává. Lily a Daisy se také otočily a rozeběhly s k tetičce, kterou málem porazily, jak se s ní chtěly přivítat. Violette s Luciusem a Malfoyovými pomalu došli k děvčatům a tetě Laurette.
"Doufám, že děvčata moc nezlobila," ujišťovala se tetička.
"Byla hodná. Zažila krásné Vánoce. Nemusíte mít starosti," odpověděla paní Malfoyová.
"Violette, pojď ke mě," vybídla ji teta Laurette, aby jí před odjezdem mohla obejmout. Violette se k ní přivinula a ucítila starou známou vůni, která jí hodně chyběla. Když se pustily objala Violette i obě sestry.
"Buďte hodné a moc tetu nezlobte jasné?" říkala jim.
"Samozřejmě, že budeme hodné," odpověděla Daisy. Violette unikla stříbřitá slza a skoulela se jí po tváři. Budou jí chybět. Naposledy je pořádně stiskla a každé přitiskla rty na tvář.
Nakonec se rozloučil i Lucius se sestřičkami a Malfoyovi. Paní Malfoyová začala plakat, když objala všechny tři sestry a slzy jí tekly proudem v okamžiku, kdy stiskla Luciuse.
"Až se vrátíš bude zřejmě všechno jinak. Užívej si s Violette do poslední chvíle," řekl mu pan Malfoy. To už ovšem všichni zaslechli hvizd píšťalky. Violette s Luciusem se naposledy rozloučili a rychle nastoupili do vlaku.
"Půjdeme najít nějaké kupé, co myslíš?" otočil se Lucius na Violette, která přikývla a vkročila do úzké uličky. Všechny kupé byli plné. Někteří studenti se nahlas bavili o útoku Lorda Voldemorta, jiní všem předváděli dárky, které dostali k Vánocům.
"Ahoj Luciusi," ozvalo se několik dívek z jednoho kupé. Byli ze Zmijozelu, ale Narcissa mezi nimi nebyla. "Nechceš si k nám přisednout?" zeptala se hnědovláska.
"Omlouvám se Claire, ale dnes ne," řekl a ukázal na Violette před sebou.
"Tak jindy. Měj se Luciusi," rozloučila se s ním a zavřela dveře. Dívky, které s ní seděly byly zklamané.

"Konečně volné kupé," zajásala Violette a vstoupila dovnitř. Posadila se na sedačku a otočila se směrem k oknu. Vlak nabíral rychlost. Černovláska sledovala malá londýnská předměstí, která se později proměnila v malé vesničky. Skoro celou cestu Violette s Luciusem nepromluvila. Neměla mu co říct a Lucius to cítil úplně stejně.
Violette později usnula, a když se probudila byla tma. Museli být už blízko u Bradavic. Vil se zvedla a otevřela svůj kufr, ze kterého vytáhla školní uniformu havraspárské koleje. Vlak začal přibrzďovat, a tak i Lucius nelenil a rychle se začal oblékat.

Ještě před tím než vlak zastavil všichni se nahrnuli do uličky. Hrad nebyl vidět. Violette s Luciusem nastoupila do jednoho z kočárů bez koní.
"Violette, ty se na mě zlobíš?" zeptal se Lucius. Přerušil konečně to nesnesitelné ticho, které oba tísnilo od odjezdu z Londýna.
"Nevím proč bych se měla zlobit. Jen mě mrzí, že my dva to budeme muset skončit, aby ostatní byli šťastní," dívka sklonila hlavu a černé havraní vlasy jí zakryli tvář. Lucius ji chytl za bradu a podíval se jí do pomněnkových očí. Violette mu pohled opětovala. Políbil jí a pevně ji objal.
"Třeba všechno bude dobré fialko. Chci aby to takhle zůstalo navždycky," zašeptal jí do vlasů. Violette jen zakroutila hlavou. Dřív nebo později Lord Voldemort zaútočí znovu a nikdo mu v tom nezabrání. Kočár zastavil
a oba vyšli ven. Podívali se nahoru, kde stál na skále Bradavický hrad jako král téhle noci. Ve vstupní síni se Violette s Luciusem rozloučila. Každý byl v jiné koleji. Violette vstoupila do Velké síně, která už byla z části zaplněná a všichni čekali na večeři. Strop na síní byl stejně temný, jako venku nad hradem. Občas se zatřpytila některá hvězda a z mraků se vyhoupl měsíc. Byl úplněk. Dívka se posadila k Havraspáru. Nikdo si jí nevšímal. Violette to ani nepřekvapovalo. Byla šedá myš, které se s oblibou ubližovalo.
Od učitelského stolu zaslechla cinknutí skleničky, aby na sebe ředitel Brumbál upozornil a všichni studenti byli ticho.
"V těchto chvílích po vánočních prázdninách proslovy nemám, ovšem v těchto svátečních se stalo něco, co otřáslo kouzelnickou společností," začal Brumbál. V místnosti bylo ticho. Kdyby na zem spadl špendlík všichni by ho uslyšeli dopadnout. "Nejvíce to ovšem muselo otřást slečnou Felis McKinnonovou. Tato dívka jen díky štěstí utekla smrti a tímto jí přeji upřímnou soustrast. A teď přeji všem dobrou chuť," dokončil Brumbál a všichni začali tleskat. Ve chvíli, kdy ředitel vyslovil Felisino jméno se všichni podívali k havraspárskému stolu. Felis měla zarudlé oči a nahlas štkala do bílého kapesníku. Kate a Morgan, její dvě nejlepší kamarádky, které seděly vedle ní jí objímaly.

Po večeři se Violette vydala směrem k Havraspáru. Pokračovala s hloučkem studentů, kteří neustále debatovali o útoku na McKinnonovi. Někdo před Violette odpověděl na otázku u dveří ke vstupu do havraspárské společenské místnosti. Černovláska se v útulné, modré místnosti nezdržovala a pokračovala do ložnice. Po chvíli dorazily i Felis, která ještě teď plakala v závěsu s Kate a Morgan. Violette věděla jak se cítí. Tohle zažila i ona sama. Chtěla jí něco říct, ale věděla, že by na ní určitě zaútočila jako obvykle. Nechtěla jí ještě více rozrušit a tak odešla do koupelny. Chvíli poslouchala za dveřmi, jestli jí děvčata nepomlouvají. Nic nezaslechla a tak si dala horkou koupel a doufala, že ji chmurné myšlenky přejdou. Napustila si vanu po okraj a přidala pěnu. Svlékla se a ponořila se do koupele. Stejně tak jak čekala až její matka jí opustí, teď musela čekat až bude nucena opustit Luciuse. Milovala ho a nechtěla, aby ho musela opustit. Rozplakala se. Život jí neustále nastražuje nějaké překážky.

Zavřela dveře od koupelny. A vešla zpět do pokoje. Kate ani Morgan v pokoji nebyly. Felis seděla na posteli a prohlížela si nějaké album. Violette se posadila na tu svojí.
"Vil?" ozvala se Felis. Takhle jí nikdy před tím neřekla.
"Ano?" Violette se otočila, aby na Felis viděla.
"Chtěla bych se ti omluvit. Teď vím, jak moc si to měla těžké a já ti to ještě víc zhoršovala. Muselo to být pro tebe strašné," rozplakala se znovu Felis.
"Nemusíš se omlouvat," řekla Violette. Lidi se mění.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.