na Blog.cz

Nuže, tak tady je první maličká várka fotek. Jsou to většinou všem známé památky a takovéhle fotografie najdete u každého, kdo Paříž navštívil, ale tak přeci jenom se pochlubím, co mám já. Eiffelovu věž s památníkem míru. Sacre Couer jako na podzim. Notre Dame ve slunečních brýlích a Notre Dame se Seinou. Náměstí Concorde za západu slunce. A mlýn Moulin Rouge.

Bylo to o Velikonocích, už je to věčnost. Když jsem se vrátila, nebyla síla, nálada, chuť, nic. Paříž, no a co? Ještě jsem ani neukázala fotky rodičům. Když jsem asi po patnácti hodinové cestě autobusem z Prahy a předtím ještě další hodinovou z rodiště plus cestu metrem s šíleným kufrem vystoupila v Paříži u Eiffelovky, nic mě nenadchlo. Asi jsem očekávala, že vystoupím a budu plyně mluvit francouzsky, ač neumím ani bonžůR. O tom, že z Eiffelovy věže nebylo možné ani dohlédnout dolů, jaká byla mlha, nemluvím. Přeháním, dolů na frontu klikatící se pod věží až k Seině vidět bylo, ale dál už ani na krok.

Nevím, jestli vás zajímá krok po kroku v Paříži, tak jenom stručně. Před Invalidovnou si jenom poseďte, protože hrob mrtvého Napoleona bych raději vyměnila za živého Napoleona. U Notre Dame si vyberte tu nejrychlejší frontu dovnitř. V Latinské čtrti si dojděte na cibulačku a dejde si celý menu, protože se to vyplatí a nacpete se tak, že na to budete s láskou vzpomínat až do smrti. Rozhodně bych si tu čokoládovou pěnu dávala k obědu každý den.

A ve Versailles další fronty, tak jsme si raději poseděli s řízkama u fontán a půjčili si kola, abychom ušetřili chodidla.

A hned potom jsem si nasadila zářivě rudý baret a vyrazila do Montmartru. Nadšená konečně nějakou atmosférou a zklamaná bílými fasádami domů a nepotkáním Amélie. Vážně. Myslela jsem, že bude stejně tak červený, zelený a žlutý jako ve filmu. Ale je přesto krásný.

Monu Lisu jsem viděla taky. V obrovské tlačenici, kde jsem se málem udusila, jak se všichni snažili ji zachytit do svého fotoaparátu, přitom by udělali raději, kdyby si jí v mnohem lepší kvalitě našli na Googlu. Mě umění nic neřekne, nebo alespoň všechny ty obrazy, ale když je to zadarmo tak proč né?

A poslední odpoledne strávené procházkou okolo Seiny, výstup na Vítězný oblouk s mnohem větší viditelností než z Eiffelovky a pocitem neskutečné únavy a těšením se na zpáteční sezení v autobuse.

Nesmím zapomenout. METRO! Tam jsem se jedině cítila jako v Paříži. Opravdu. Pod Paříží! Málo turistů, hodně Francouzů. Harmonikáři hrající ve vagónech. Žádný spěch a chvilka odpočinku pro nohy. Někdo říká, že kdo nebyl v hotelu Ritz, jako by v Paříži nebyl. Ale kdo nejel pařížským metrem, tak nepoznal její atmosféru.

Fotky ukážu, vám, i rodičům. :)

Nemyslete si, že jsem nějaký ničitel zahrad. Já je zbožňuji! Zvlášť tu chalupářskou u babičky a dědečka. Letos, když jsme tam na jaře přijeli právě zahradNičit, opravdu, jelikož jsme trošku oškubali jabloně a jiné křoviny, jsem zírala, kolik pod ořechem bylo sněženek. Za celých dvacet let a kousek k tomu jsem tam žádnou sněženku neviděla. A ještě krokusy k tomu! Dokonce jsem je i upravila, což nemám ve zvyku, aby to nebyla taková nuda.

Není nic úžasnějšího, když se celý minulý rok loučíte s prázdninami během školního roku a pak zjistíte, že na škole, na které pokračujete v přípravě na budoucí povolání (Ha! Ha!), prázdniny jsou. Nu, a tak co dělat v ošklivém počasí o jarních prázdninách? Já jsem si pustila několik filmů, tak tady je pár tipů. Předpokládám ovšem, že jste je už všichni viděli, protože rozhodně nejde o žhavé novinky.